Listopad 2012

DO MÉ PARADIKTÁLNÍ SAMOTY MI NAPSALY PARADIKTUM DĚTI Z BRATISLAVY.

30. listopadu 2012 v 10:32





> Datum: 29.11.2012 15:19
> Předmět: Re: [Fwd: Dobrý den, poté, co jsem propátral va? ?e www stránky,]
>
Dobrý den,
dostal se k mně Váš e-mail, proto na něj odpovídám. Uvedená slova jsem nenašla v žádném z našich archivů, tj. ani v neologickém archivu EDA, ani v Novočeském lexikálním archivu.
Pokud vás budou zajímat neologické novinky, můžete se na mě opět obrátit. Jsem kromě jiného správce a supervizor neologické databáze EDA (Excerpční DAtabáze), kterou spravuji od jejího založení, tj. od listopadu 1991. Její část jsem zpřístupnila veřejnosti na
www.neologismy.cz.
S pozdravem
Ivona Tintěrová, vedoucí excerpčního úseku
Odd. současné lexikologie a lexikografie
Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.







POPIS PROSTORU SAMOTY.

29. listopadu 2012 v 11:51



…že se hmotný svět rodí z "neprojeveného" (tedy "pouhého" slova někým vyřčeného či uloženého v jeho mysli) v projevené, tedy hmotné, našimi smysly vnímatelné…

Pokud kdo neví, tak takhle vypadá samota.
Jediná nikým nepřečtený věta.
Obdobně jak okolím nevšímaný zapomenutý jedinec.

Slovo, které se náhle narodilo ve skořápce hlavy, stejně zrovna nové jako nějaké kuřátko.
Slovo, které na začátku nic neznamená, neoznačuje žádnou událost a nebo věc.
Slovo samotné, opuštěné - a přesto již jsoucí.
Slovo, které je.

Člověka, i toho nejmizernějšího, aspoň někdo občas nafotografuje, slovo nikoli.
Samota slov v době, kdy všichni buší do klapek esemesky.

Slovo popisující objem každého slova, neboť jedno takové je nám významově objemné, a jiné zase vůči nám bezvýznamně vyfouklé jako z netopýří kůže měch.

Paradiktum.
K blízké smrti směřující zrovna čerstvé vylíhnuté kuřátko.


SAMOTA, CO TO JE?, ZEPTAL BY SE SVATÝ PARADIKTÝN.

28. listopadu 2012 v 10:46



Když ještě po světě chodíval, tak vždycky sám. Nikoliv snad opuštěně, ale tak pomalu, že by mu z jeho současníků, pachtících se za cíli, žádný v takových chvílích nestačil.
Jeho myšlenky byly naopak velmi řízné, a proto si i v nich stačíval sám.
Pokud mluvíval, pak jedině sám se sebou, opomenul-li občas tohle pravidlo a oslovil mimoděk kohosi z mimojdoucích, rázem si připadal, že to je on sám, kdo zrovna oněměl.
Zajímalo ho zejména, co se děje, jak se děje, za hranicí slov jako jejich zevních podob.
Chtěl si zejména sám zjistit a pečlivě si ověřit, je-li v tamtěch místech taková samota a prázdno, jak se povídává v řádcích učenějších, nežli se cítil být on.
Zajímat se o vakuum rozumu takto nebezpečné samoty, přece nemůže žádný nežli kaskadér, který si ani na chvíli nepřipadá být sám.
Samota je jiným výrazem pro krajinu nudy - z tohoto ohledu nazíráno, svatý Paradiktýn tenkrát nežil sám.
.
Včera jsem na pár hodin podlehl smutku z neodstranitelné blbosti jiného, a z náhlého nedostatku vlastní invence se nudil brouzdáním po internetu - kdesi jsem narazil na obrázek řady stylizovaných bosých lidských chodidel vyrobených z oblázků, nahoře s pěti položenými kamínky namísto prstů. Zevloval jsem, aniž ihned tento podnět stáhnul.
Dnes již si nevzpomenu, nenajdu, a přitom jsem mohl mít dnešní blog doprovázející obrázek.
.
Jak by řekl svatý Paradiktýn: Nedostatek samoty vede hlúpé tak leda ke škodám.
Ale i kdyby se nudili až na sám kraj slov, oni za tú bránu, není jim dané, nevlezú.



ROZVÍJEJÍCÍ MYŠLENKU POTŘEBUJI, NUTNOU ROZVÍJEJÍCÍ MYŠLENKU.

25. listopadu 2012 v 19:11










Autor: DENÍK / Miroslav Kucej







"To, co potřebuji? … Kdybych tak dneska svedl být Gastonem Bachelardem."

21. listopadu 2012 v 13:46



Snad se ve svých příštích úvahách neminu, když na úvod pustím tuhletu dnešní první bublinu.




Snad tato ukázka i v jiném vzbudila mému podobný dojem, že totiž červené vytištěné slovo je po pouhém prvním kole už jiné, nežli bylo na samém začátku ukázky. Tatáž červená je přece již postupně zhodnocená znalostí, že se tu jedná o postupný koloběh postupných změn 3 základních barev prostřednictvím tří z nich smíchaných barev vedlejších, ovšem pro toho, kdo nezná schéma tohoto základního trojúhelníka, marně bych se vysvětlováním namáhal.
V každém případě však soudím, že v/po každém dalším kole projekce týchž obrázků fyzicky stále stejné prezentace divákových informací o oné červené verzi slova přibývá.

Jak nazvat ono ve výsledné sumě původnímu slovu jaksi navíc, za situace naší soustředěné pozornosti se dějící onen stav postupně se ze sebe sama indukujících informací, to cosi povšimnuté námi v rozvoji, co postupnou důvěrnější znalostí jakoby ve významu nabývalo, nafukovalo se, bobtnalo a nebo kynulo?






Druhé kolo našeho pokusu je negativním obrazem předešlé konstelace, všechno obrázek po obrázku je jak bylo předtím, jenomže svým způsobem nahlíženo v jakémsi zrcadle.
Sázím se s divákem, že v průběhu prvního shlížení mu stručně bleskla myšlenka, kdy už nastane ten zákmih nápisu v červeném odstínu, přesně jak stál na samém začátku minulé ukázky.
Všechno je v původních barevných odstínech nainscenováno tak, že toužící divák by se v opaku původního nedočkal, kdybych prezentoval pouhých 6 obrázků jako v minulé verzi - v téhle druhé variantě byl na konci každé dílčí série přidán proto ještě jeden (zřetelně červený v dogmatu povinně opozitní zelené), opět v účelu, aby samoplozením ke stavu významu původního slova prostřednictvím aktivně prožívané divácké zkušenosti ještě zážitkem pár dílčích významů slovu přibylo.

Snad lze shrnout, že oproti minulému stavu se původní slovo poněkud změnilo, a čímsi se už navždycky bude lišit od téhož slova "slovo", které použije kdosi, jenž se nezúčastnil tohoto triviálního pokusu.




Další verze téhož případu pozorování existence slova jako čehosi nabývajícího průběžně dodatečného významu je nepatrnými postupnými změnami sporná, divák nesvede nuance rozlišit. Byť se jedná o sadu pouhých postupných 11 obrázků.




Teprve v systému jakéhosi zrychlení, když odstranil jsem z původních obrázků každý druhý, skokově se měnící významové nuance změn jsou postřehnutelny líp, a já mohu dodat, popřípadě opravdu málo nápadně upozornit na, svou obzvláště delikatesní libůstku na koncích obou těchto řad, totiž na bílý zápis slova na bílém pozadí.
Kdy slovo je, existuje, aniž viděno.




Obdobně v negativní verzi černá na černém - která ovšem, alespoň mi, přináší ještě jeden divácký zážitek navíc: entoptický vjem opoždění doznívání stínu právě minulého obrázku v jejich za sebou skákající řadě.

Jak jenom nazvat ten souhrn zkušeností, který mi rozbohatil dosavadní mi známý význam jednoho slova, a to v tom rozsahu nakolik se stalo oproti témuž slovu v obeznámenosti kohosi jiného, jenž stejné nezažil?
Psané, nebo řečené, námi dvěma příště použité totéž slovo bude vypadat nebo znít naprosto stejně, ovšem…

TO, CO POTŘEBUJI, JE - - - - - - ZJEVNÝ NESMYSL.

20. listopadu 2012 v 18:57



1 Zuzana | Dnes v 0:55 | Reagovat
Tak mi včera náhodne zrak spočinul na tejto vete L. Wittgensteina "Čemu chci učit, je: od nezjevného nesmyslu přejít k nesmyslu zjevnému."
.
.
Vysvětlit samému sobě, poskytnout si důkaz, nalézti jednoznačně definovanou věcnost onoho slova paradiktum, jeho intelektuální praxí ospravedlněnou existenci - tedy doložit či předložit řečený již onen zjevný nesmysl. ­
.
.
A drevo na kúrenie mám dubové a modřín. Z Karpát nad Bratislavou.
Na bog sa Vám chystám napísať komentár. Jeden príhodný citát od Wittgensteina (kniha sa mi na stránke s ním včera mimovoľne otvorila).
A čítam teraz (zväčša v dopravných prostriedkoch) aj Kafku na pobreží.
Na viacerých miestach knihy som si spomenula na Vaše experimenty.
Zuzana K.
.
.

1 King Rucola | E-mail | Web | 9. listopadu 2012 v 18:51 | Reagovat
Co to ma spolocneho s Murakmim? Alebo, presnejsie, s Paramurakamim? Ogenki deska?
.
.


.
.
A naprosto ten nejzjevnější vůbec nesmysl je moje snaha najít prostřednictvím blogů kohosi případně by paradiktálně spolupracujícího na takovémto wittgensteinovském nesmyslu.

[20.11.2012, 12:26]
Nepindej. Paní
Zuzanu, kurátorku,
jsem potkal jinde.



V současné době obíhá po českém internetu jedna taková typicky domorodě pro mozky nenáročná hloupůstka - prezentace ve formátu pps na téma osmimetrové sochy Marylin Monroe postavené na kterémsi náměstí amerického města Chicaga.
Celý tento žvást končí záběrem, jak chlapi pohlížejí zezdola soše do ústí rozkroku na kalhotky, jediný ze zdejších debilů, co se tomuhle šmejdu směje, by ze sebe nevydal původní název filmu, z něhož pochází všeznámá fotografie, podle níž…




Na související legendistiku bych se žádného ze zdejších buranů, a rovněž tak i buranek, ptát bez následné hanby nemohl, proto jen dodám, že dotyčná socha popového idolu se ve zdejším městském exteriéru zcela přirozeně zabydlela, se samozřejmostí splynula s okolím.
Nevěsty se s ní chodí fotografovat, lidé bez deštníků se sem za deště vbíhají pod vějíř vyfouklé sukně schovat, japonští turisté si mezi betonové nohy vcházejí zaflirtovat.
Takto s leskem přirozenosti nahlíženo, je takováto existence úsměvná.

Ale pozor, není původní, je pouhým doplňkem obdobné legendy základnější, která se rovněž zrodila z podoby jiné v civilizaci všeznámé fotografie, kterou tu každý zná podle názvu KISS.
Pokud neznáme tuhle sochu z newyorského náměstí Times Square, naše chápání existence sochy chicagské bude plošší a dílčí, omezenější.
O té newyorkské původní fotografii ze srpna roku 1945 existují celé knihy, celá mytologie, legendistika, tradice nejenom ta, že se sem sjíždějí mladí z celých Států líbat nejenom každého 15. srpna.
Každý americký voják, který se vrací z války, má snahu se pod tou sochou na uvítanou políbit se svou dívkou nebo manželkou.
Socha se za desetiletí stala přirozenou součástí životů, tradic, též i předobrazem soch jiných, třebas v tom Chicagu.




Známe jedno, a neznáme obojí; známe-li obojí, chápeme skutečnost jednoho i druhého nějak líp, komplexněji i inspirativněji.
Známe-li ony sochy obě, jejich příběhy a spol., rozumíme jim o hladiny lépe, nežli v případě jen té domorodě k bezvýznamnosti hláškovitosti okradené internetové statue Merylin.
Máme dva jejich obrazy, a dva jejich různé diváky - jednoho o okolnostech informovaného, a druhého takového toho tuzemsky zcela běžného mobila.
Dívají se na tytéž dvě věci, mají z nich však vjem objemově jakoby rozdílný.

V případě slov mi připadá, že totéž slovo - řečené, napsané nebo viděné - má pro pro obdobně dva různé pozorovatele/uživatele dva různé významy: jeden čímsi komplexnější, druhý chudobnější - třeba o znalost etymologie dotyčného, jeho legendistiku, a různé jiné související vztahy a konotace.

Totéž stejné slovo je pro jednoho uživatele jakoby objemově větší, a když je použije vůči jinému, nevybavenému k příjmu (znalostně/uživatelsky) stejně, nemohou se týmž jim známým slovem domluvit.

Jak nazvat onen rozdíl v objemnosti, ten rozsah navrstvenosti zdánlivě téhož znaku/významu?





TO, CO V SOUVISLOSTI S SLOVEM PARADIKTUM NEJVÍCE POTŘEBUJI, JE VŠEOBECNÁ ZNÁMOST MÉHO ÚDĚLU.

19. listopadu 2012 v 14:08





Když jsem jel potom z demonstrace vlakem od Ostravy nazpátek, kdysi těžkotonážní nádraží Ostrava-Bartovice dneska zastávka málem na znamení, v bartovské harendě večer se stavil, s rozbitou lebkou z ní vypadl ven, za okny už tma, byl jsem jen tak mimochodem rozladěn ze zpravodajských televizáků, kterým jsem se svým paradiktálním transparentem při jejich způsobu reportážní práce crrrr, crrrr, crrrrr, tři záběry, máme hotovo, nestál jako individuální účastník demonstrace za zájem.
Třebaže jsem se v jedné chvíli dokázal vtrousit zhruba půldruhého metru před kameru až za zádíčka naondulované redaktorky chystající se na tenoučkých nožičkách ke vstupu do vysílání před očima papírek s vytisklou jednou větou počítačem - já se svým festovním bíločerným papndeklem patrný však v záběru natolik, že mě fučíkovsky bdělý televizácký kameraman zahnal do někdy příště.
O takové laskavosti jim nestojím, pouze shrnuji, že tenhle ke všemu činnému odevždycky netečný trouba zpozdil tímto historický vývoj o roky.

Odmítnut tedy s mým papndeklovým jařmem navždy bolševickou televizí, ač mám FAMU na červený, zatímco jediný z nich nikdy ne, o pár kroků opodál jsem přemluvil k laskavosti jakéhosi mi neznámého od pohledu fotografa, jak moje naléhání dopadlo, přikládám dotyčného verzi, já byl ovšem podvakráte (v sobotu v temném zákulisí demonstrace, i dnes v pondělí po obdržení mailu) s výsledkem jeho účasti spokojen.

> Datum: 19.11.2012 10:29
> Předmět: Re: Jak vidíte z přílohy, ozývám se kvůli případným včerejším fotkám toho transparentu:
>
Vážený pane Lojkásku,
omlouvám se, je to fotografická bída... Jestli ji dáte k sobě, ani mě jako autora neuvádějte, prosím...
Opatrujte se, Martin








DÍLČÍ ZÁZNAMY POSTUPNOSTI PARADIKTUALITY MÉ OSOBNOSTI

18. listopadu 2012 v 10:35




ČÁST PRVNÍ --- REKOGNOSKACE TERÉNU:







ČÁST DRUHÁ --- OBSAZENÍ TERÉNU:





> Datum: 17.11.2012 19:40
> Předmět: foto
>
Posílám fotky jak jsem slíbila, více na http://goltoj.rajce.idnes.cz/Demonstrace_proti_vlade_2012-11-17/
článek jsem dala na Novinky ke schválení, pokud vyjde tak ho nejdete na http://www.novinky.cz/vase-zpravy/uzivatel=3478
zdraví Dana



ČÁST TŘETÍ --- DOBYTÍ TERÉNU:

> Datum: 17.11.2012 21:53
> Předmět: Re: Fwd: foto
>
To sa Vám teda podarilo.
Posielam sľúbených pár fotografií z cesty na Klosterwappen (2076).
Zuzana K.






> Datum: 17.11.2012 17:07
> Předmět: Re: Předvčírem jí přivezli dřevo:
>
Dobrý večer p. Lojkásek,
včera sa mi podarilo "vyniesť" slovo paradiktus na jeden z alpských vrcholov. Radšej som dopredu nič sľubovala, aby to nedopadlo ako s tým Gerlachom, ktorý dúfam úspešne zopakujem na jar.
Pošlem Vám večer fotografie nášho slova vo výškach.Zistila som, že nie všade sú umiestnené vrcholové knihy, tak som trocha zaimprovizovala.
Inšpirovali ste ma s Vašim transparentom k 17. novembru. Aj ja si vyrobím nejakú trvácnejšiu podobu slova paradiktus - niečo ľahké a skladné - ktorú nebude náročné nosiť so sebou. Na vrchole vždy zdokumentujem prítomnosť slova v istom čase a priebežne Vám budem posielať fotodokumenáciu.
Ako sa vydaril 17. november?
Drevo v krbe už horí a je to veľmi príjemné.
Zuzana K.




PROJEV SVOU OSOBNOST VEŘEJNĚ – POKUD OVŠEM NĚJAKOU VŮBEC MÁŠ

15. listopadu 2012 v 10:22



[14.11.2012, 17:02]
17.
Ostrava. Demonstrace.
Transparent. Práce.
.
.
Předtím však půjdu
na výstavu. Cage mi
rozvrátí hlavu.


5:39
Nejdřív se musím vyfotit,
abych se písmem pak moh okotit.




8:03
V sobotu 17. listopadu pořádá ostravská pobočka (a i kdyby to nakrásně byla i třeba babočka, můj zájem o ni by byl stejně mizivý) - tak tedy: v sobotu 17. listopadu v 15 hodin pořádá na ostravském Kuřím rynku místní pobočka sdružení Proalt, o jejichž členech nic nevím, proto můj interes i tuhle adresu míjí - takže: těšil jsem se měsíce, vyhlížel a zajímal se, abych měl příležitost dostavit se s nachystaným paradiktálním transparentem na nějakou veřejnou demonstraci za cokoli, pokud nebude organizována přímo mi známými bolševiky, dostavit se a zejména se vmísit mezi dav a jim se prodrat až na samé čelo pod tribunou či jiným řečništěm a zde vztyčit můj připravený transparent a s nejpřímějším zájmem ho nastrkávat co z největší blízkosti vstříc televizním kamerám a objektivům novinových fotoreportérů, aby se případná zpráva o něm jako zprostředkované existenci slova PARADIKTUM dostala na obrazovky co největšího počtu televizorů i stránek tištěných novin, jinak bych, a celých 23 roků proto taky ne, mezi tamtu holotu nevkročil.
Jejich demonstrace, tedy sebemanifestace, za cosi začíná v 15 hodin, já ovšem dorazím osobním vlakem do Ostravy už před devátou dopolední, nikoliv snad proto, že bych se mínil pečlivými obhlídkami seznamovat s místem svého pozdějšího vystoupení, kdepak - od nádražíčka přes kopeček Frýdlantských mostů a sešupem na jednu světelnou křižovatku míním dorazit do ostravského Domu umění na Jurečkové, aha, otevírají až v 10, takže přihasím až o dva vlaky později, tedy na 11., i tak budu mít do 15. času dost, 15 - 11, celé 4 hodiny mohu strávit uvnitř, zejména na výstavě ke 100 letům narození Johna Cageho, pokud přítomen, jeho duch bude potěšen mým plánem zahrnujícím takovou inspiraci, má následná manifestace paradiktálního transparentu bude přesně v tom řádu navenek se lehkovážně tvářícího autorství, s jehož stylem by určitě souhlasil i on.


Transparent třímaný poté v pěsti pravice nad čepicemi davu vzhůru k nebesům mám tedy nachystán, plán stanoven, odjezd z téhož nádražíčka plánuji nazpátek po 16. hodině, jenomže, ouha, jsem tomuto genocidně zločinnému státu už před několika roky vrátil jeden z jeho estébáckých instrumentů, tedy občanský průkaz - sice nepředpokládám, ale kvůli transparentu bych mohl být kterýmsi ze službu konajících policistů vyzván k perlustraci, nemaje, nato zatčen, eskortován a kvůli zjištění mé totožnosti posléze zadržen až na 72 hodin.
Žádného příbuzného nemám, žádný z mých letmých známých by mě ve lhůtě 3 dnů určitě nepostrádal, nikdo by se po mně nesháněl, a já bych v cele předběžného zadržení mlčel jak ono slavné arcidílo Johna Cage s názvem 4'33".


Transparent, kterým jsem již tímto blogem poskytl policii indicie, prozatím vězí v rohu, nenápadný jako každá jiná paradiktální energie či síla, zatím nenápadná, naoko spoutaná a zvládnutá. Ale když se jí dovolí rozvinout, stává se triumfující bestií induktoru čehosi strašlivého, stačí podobné charakteristiky letmo ilustrovat například její schopností vizuálně létací.



Osobnost se po patřičně delším pohledu pozná především podle toho, že má s sebou paradiktální bombu ve formě papndeklového transparentu, a proto v jeho vnější nenápadnosti o to nekonečněkrát mnohem více účinnou.






KAŽDÁ OSOBNOST JE SLOŽENA ZE SLOV.

14. listopadu 2012 v 9:42



I jen pouhé slovo může zabít, učíval na jeho cestách svatý Paradiktýn.

A nemíval pouze na mysli toliko užití slova ve smyslu magickém, k zaříkávání nebo čárům, popřípadě kouzlům druhu woodoo, kdy pár slov zaklínadla může po čase, do roka a do dne například, přivodit komusi pouhým slovem prokletému nemoc nebo dokonce smrt.
V dnešních časech na cosi takovému nevěříme, inflací snadnosti a bezmyšlenkovitosti, s níž dnes slova používáme, jsme se vzdálili od jejich podstat, podstatnosti, váhy, tíže, hrdelním trestným činem dnes již není například uřknutí slovem; k občasnému poveselení soudních senátů zbyla jen pouhá pomluva - která ovšem kdysi dávněji i ona měla moc komusi zásadně změnit nebo odňat život naprostou devastací pouhé pověsti.
Slovo tenkrát jakoby v sobě mělo obsažený i uživateli vnímaný i sdílený potenciál nad pouhé jeho zapsání, jakousi energii, jež svedla s užitím slova i věcně fyzicky působit.

Současným příkladem čehosi obdobného budiž síla desinformace, která obdobně dokáže rozvrátit politická zřízení, nejobyčejnější pravidla elementárně společenského soužití, říše, banky, průmyslové korporace, bankovní trhy i celá království, kdy i tu stačí vyřčené jedno obzvláště účinné slovo, obdobně jako třeba v politických projevech a nebo reklamě.
I v takových případech slovo není jen pouhým znakem, nýbrž i jakousi působící věcností.
Obdobně každé grafomanství, nebo zásadní většina současné domácí televizní publicistiky, si není vědomo tíhy vážnosti či závažnosti slov, zatímco existují na tomto glóbu země, jejichž obyvatelé jako tázáni jednotlivci dokáží kdykoli reprodukovat slova nejméně prvních tří vět jejich ústavy.

Lidový světec Paradiktýn obdobně věděl, aniž byl nadbytečně vyslovoval, že celé státy, církve i mocnářství trvají pouze ve slovech, na jejichž základě vznikly, a vyslovovat vlastně nemusel, neboť jemu okolní tohle úplně samozřejmě věděli - a zejména: ctili.
Všechny vskutku lidské závazky, sliby a smlouvy jsou odtenkrát až podnes založeny na pouhých vyřčených slovech, za ty věky kromě zparchantělosti zvyků se změnil a zdobytečněl pouze úděl právníků.

Vyřčené slovo může zabít, a to nejen zesíleno přístroji do ohromného hluku a zamířené na hlavy kojenců, některá kýmsi jinými vyřčená slova si přece v sobě nosíme celý život, a ona nám kromě chronických nemocí příslušných částí útrob způsobují i naše stresy, komplexy, nejistoty a neurózy, včetně základních změn charakterů - například vůně čehokoli, ač zajisté oproti slovům věcné povahy, nám nezpůsobují jako individuálním osobám i kolektivům tolik nezvratných následků.
"Slovo, víte, není jenom slovo, slovo není jen co vzduch, slovo je zejména duch a jeho tíže, je jakoby obaleno v existenci něčím, co bych nazval paradictum."

Paradiktum?
Paradiktum?
Ten bláznivý pocestný snad někde nemírně konzumoval rum.
A nebo je od přírody bzum.

Začali ho posměšně přezdívat po jeho vlastním slovu, smávávali se tenkrát bláznivému, slovy, obdobně jak stejně tak nechápou, slovy, sami sebe dnes.

Užívajíce slov bez vědomí si jejich podstat.

Dokonce slov paradikt.


CHTĚL BYCH, ABY MOJE OSOBNOST BYLA DÁNA MOU OSOBITOSTÍ

14. listopadu 2012 v 8:18



jde o "chodbu", kterou člověk musí projít, aby se k výroku dostal, a to, co v chodbě je a na člověka působí ještě předtím, než se k výroku dostane

pak paradictum může znamenat verbální i neverbální texty obklopující nějaký výrok, vyjádření, slovo


jde o "chodbu", kterou člověk musí projít, aby se k výroku dostal, a to, co v chodbě je a na člověka působí ještě předtím, než se k výroku dostane

Omlouvám se, že k výkladu i návodu používám fotografii autorství kohosi mi neznámého, ale snad v mé verzi bude pro kohosi ještě jiného dostatečně inspirativní, jako již snad paradiktálnímu významu definitivnější, pro případné vizuální nebo dokonce výtvarné zpodobení oné individuální jeskyně slova.
(Když se samým slovem jeskyně zde se mi nenadále vybavila myšlenka na podobenství o jeskyni filozofa Platóna, následný obraz o slovu jen jakémsi vrženém stínu osvětlené nebo osvětlované (zde v obojím tohoto slova smyslu) závažnější podstatnosti - když původně bylo v souvislosti vyřčeno pouze jen slovo chodba.)

Cha, cha, cha, směji se náhlému svému zjištění: slovo je příběh.
Že by tohleto všemi míjené moje snažení zde na blozích bylo ono kýžené a měsíce v nevědomosti vyhlížené paradiktum??
Odér, elektronový obal slova, aura???
Ono cosi, co souvisí se slovem jako běžně samozřejmou významovou existencí, cosi však celistvější nežli vidíváme napsáno například jako slovo slovo, a nebo jindy třeba dům, žížala, a co by snad i sám Ludwig Wittgenstein označil za ono jeho mytologické - adekvátní nebo jen paralelní k jeho vlastnímu výroku: V NAŠEM JAZYCE JE ULOŽENA CELÁ MYTOLOGIE????
Každé dílčí jedno slovo je celá s ním související mytologie?????

Vědomost putování souhrnem dílčích významů jen jediného jednoho konkrétního slova vzniklých za celou dobu jeho existence jako čehosi (v různých časech různě) označujícího výrazu?

Zevní podoba téhož slova nebyla/není tímtéž - použita ve století 20. oproti třebas jeho užití v časech dejme tomu 1. poloviny 14. století - třebaže v obojím použití označovala vizuálně víceméně tutéž věc.

Dinge. Ding.




PARADIKTÓZA/PARADIKTUM

11. listopadu 2012 v 10:44



Náhoda je občas v letu usedající vůl jako činidlo osudově zásadní, katalyzátor všeho, neviditelný urychlovač, akcelerátor, jenž dává náhle vzniklému souhrnu předešlých konání příští smysl.
Pokud kdo nesouhlasí, nabízím mu stvrzující důkaz ze včerejšího dopoledne, týdny stojím ve svém paradiktálním tématu na místě, nemohu se pohnout … co kdybych z nedostatku rozvíjejících podnětů začal se stanovováním významu onoho slova paradiktum znovu od začátku, třeba jsem cosi přehlídnul, a nebo si nemohu na cosi mi zcela samozřejmě známé vzpomenout.

Slovo para pochází z řečtiny a v pozici předpony označuje cosi blízkého, sousedícího, vedle ležícího nebo procházejícího.

Začal jsem začátkem slova, které v jiném tvaru bylo tenkrát na samém začátku mých snah, sháněl jsem se na Googlu po jiných interpretacích onoho významu para, zakrátko narazil na odkaz o paratextuologii, což se mi jevilo v tématu analogicky i věcně blízké natolik, že jsem se s pozorností začetl do domorodě obvykle velmi stručných příspěvků pod uvozujícím článečkem.

Za dalších pár minut jsem měl již odeslány dva/2 tázací maily, po obědě už dvě odpovědi nazpátek.
První z nich, z Brna, si nechám ještě v zásobě pro příště, a to i z toho důvodu, že následná druhá mi zcela rozvířila hlavu, nejenom proto, že její nejvnitřnější nápověď dneska ještě i den poté naprosto nechápu.
V tom smyslu, že ji stále nejsem schopen zcelit v jakési vyjádření, a tento blog není ani jeho náznakem.

Datum: 10. 11. 2012
Předmět: Re: Dobrý den milá paní doktorko Müllerová, dovoluji si dotaz,
Dobrý den,
zajímavý a těžký dotaz :-)
Opominu názvy hmyzu a podobných potvor z živočišné říše.
Dictum neznamená jenom slovo, ale také širší útvar - výrok, výpověď, vyjádření. Pokud chcete analogii s paratexty (a tedy i paratextualizací - a nevím, zda-li je to možné takto udělat) a jestliže paratexty (např. název knihy, předmluva, doslov, záložkové texty, typ písma, druh papíru, velikost a tvar knihy, inzeráty, reklamy, rozhovory o knize...) obklopují autorský text a vlastně připravují či lákají budoucího čtenáře díla/kupce knihy k nějaké aktivitě (četbě, koupi, ale také odložení knihy bez přečtení), pak paradictum může znamenat verbální i neverbální texty obklopující nějaký výrok, vyjádření, slovo. Umím si představit, že jinak bude člověk vnímat stejný výrok například v knize s křídovým papírem, jinak v novinách nějaké politické strany či v odborné knize z významného nakladatelství. Je-li to však správně uchopeno (definováno), nevím, ale chtěl jste analogii :-)
Tedy spíš než stín (viz blog) jde o "chodbu", kterou člověk musí projít, aby se k výroku dostal, a to, co v chodbě je a na člověka působí ještě předtím, než se k výroku dostane. (Taky se může otočit a odejít, a tedy se k výroku ani nedostat - viz analogie s knihami - listujete, prohlížíte, ale odložíte, nekoupíte/nepřečtete.)
zdraví Lenka Müllerová

Jak je všechno náhle snadné a rozvíjející, když se mimo tlupu intelektově naprosto zmasakrovaných domorodců objeví jedno samostatně myslící individuum, potažmo individualita.
Potěšení mysli, jež mi naprostou náhodou bylo zprostředkováno, přičemž já naprosto netuším, jaké náhody v souvislosti ještě nastanou, nežli popostoupím cestou tvarem, jenž mi náhle začíná připadat jako vnitřně hlemýždí.
Zatím ještě nerozluštitelně, ale nějak dávně známě - vždyť přece ho mám již zachycen na jedné své paradiktální fotografii, vždyť přece již týdny jsem byl připraven.





PARADIKTUM JAKO NÁVNADA NÁHODĚ JAK BLBEC

9. listopadu 2012 v 12:34



Slovo para pochází z řečtiny a v pozici předpony označuje cosi blízkého, sousedícího - v případě spojení se slovním základem dictum, tedy slovo, do tvaru paradictum, vyjadřuje mi cosi nesrozumitelného - jež sice chápu, ale navenek nesvedu vyjádřit, definovat, případně zobrazit.
Připadá mi, že se jedná o cosi, co existuje nějak mimo slovo nebo za nebo se slovem obecně, a to zrovna ve chvíli, kdy se dotyčné slovo vyslovuje nebo jinak používá, třeba přijímatelem čte. Jako by například obecné slovo stůl mělo za sebou ještě stín (nebo prostor, jakési zásloví) související s významem stolu, dokonce jako by teprve až ten stín doplňoval slovo do jeho celkového významu.
Přitom jakoby ten slovní stín by v každé situaci malounko jiný, jakoby třeba jinak osvětlen podle světla nebo atmosféry dějící se situace, v níž je dané konkrétní slovo, dejme tomu stůl, zrovna používáno.
Takto popsáno je snad srozumitelné, oč se mi jedná - zbývá ovšem otázka, zdali takový slovní stín existuje.
Zdali, odpověď by mohl přinést nějaký experiment, který nesvedu si myslet, představit, natož zkonstruovat - popřípadě nějaká náhoda, kterou touto svoji glosou se snažím vyprovokovat; nebo ke spolupráci jakkoli navnadit.


Co se ovšem v mysli či představivosti stane, co nastane, jaký smysl původní slovo dostane, nabude-li, ať již z jakéhokoli důvodu nebo účelu, tedy při použití, jiný stín, významový stín/odstín jiného slova.



Význam slova je dán jeho použitím.

8. listopadu 2012 v 10:00



Způsobem jeho použití.
Častostí a zajímavostí kontextů jeho používání.
To je základní odpověď, proč se jedno slovo ujme, a jiné, třebaže i sympatičtěji či ještě melodičtěji znějící, ne

Obdobně věc, předmět, situace či příležitosti, jež slovo označuje a které s ním tak souvisí a určují ho, jako svého druhu lidskou užitečnost, implikují, jak dlouho a oblíbeně dotyčné které slovo v lidském užívání vydrží - popřípadě pouhé jen to, vůbec zdali a jak úspěšně se do lidského používání zařadí.
Bude-li zvuk nebo záznam vůbec slovem, je odvislé i od svého druhu náhody, náhodnosti, z čehož platí, že svět jako existence slovy námi popisovaná je cosi velmi náhodného nebo nejistého, je jako celistvost jsoucno velmi náhodné - v případě jinak znějících nebo psaných slov by mohl být cosi zcela jiného, čímsi jiným, obskurní paralelitou jiného jazykového i významového druhu. O čemž se můžeme velmi snadno přesvědčit, začneme-li ty vůbec nejjednodušší věty platné o našem světě překládat z naší řeči do nějakého jiného jazyka, například … a nemusí se hned dít do pípotu morseových značek.

Z tohoto ohledu by někomu ze zdejších mohlo stát za zájem ono doposud nic neoznačující slovo paradiktum, a jeho různé odvozeniny - za snahu i zájem jakýmkoli způsobem užití nebo užívání zařadit ono neexistující mezi zcela normálně běžné, a vytvářet tak jinou nebo paralelní realitu nežli je zatím ta všedně okolo běžná. Odjakživa existující pro všechny nevědomé pozorovatele jakoby bez vědomí zásahů, tedy intervencí, jazyka.
Chcete snad někdo tady změnit svět? Lze to učinit snadno, a ještě nadto jen jediným jediňoučkým, a ke všemu neexistujícím, slovem?

? ? ?

Jak by například vyhlíželo gesto onoho slova paradiktum ve standardizované znakové řeči?




[08.09.2012, 05:57]
Ve slovech samých
není nic. Jen co jim my
sami dáme. Víc?


[16.09.2012, 17:15]
Zítřejší meta:
slovem paradiktum zkus
nazvat věc světa.

Žádnou z děv zájmem
mým neoslovím; smůly
cent, to vám povím.






PŘED ZÁKONEM
[04.10.2012, 17:14]
Hleď, před Zákonem
paradiktum. "Proč vcházíš?"
"Pokoušet tvůj um."