Prosinec 2012

ŠTĚDRÝ DEN JINAK: POTŘEBUJETE DEMONSTRANTA?

30. prosince 2012 v 17:23



Nápad na další pokračování jsem náhlým vjemem dostal okolo dnešní půldeváté ranní, kdo se mnou tu moji paradiktální štreku jde, tak tomu bude všechno příští jasné bez dlouhého pokračování.
Demonstroval jsem s heslem DEJTE MI PARADIKTUM!!! na líci papundeklového transparentu v sobotu 17. listopadu v Ostravě, podařilo se mi být několikrát zfotografován, povedlo se, o co mi v rámci veřejné legalizace dosud neexistujícího slova PARADIKTUKTUM především šlo.
V pátek před Štědrým dnem si zase dojel s jiným transparentem (zelenožlutým obrazcem Kříže Svatého Paradiktýna) do Opavy, kde jsem byl opět na veřejnosti několikrát zfotografován, z líce i rubu téhož transparentu, neboť ten už je, jako instrument, dvěma kusy nabitými na jediné tyči transparentově papundeklově oboustranný.
Ale legalizovat bych měl dotyčné slovo mnohem více, a zejména vícekrát, a taky častěji, snažil jsem se vyhlídnout příhodnou demonstraci další - jenomže ono nic, zdejším našincům se pod carem opravdu skvěle žije, náměstí a jiné placy se jim nechce zaplnit.

Teprve až dneska mi naskočil nápad jiný, a pro mnohého jiného úplně samozřejmý, vždyť zněl zhruba v otázce A co kdyby sis dal inzerát?

Ihned jsem se nafotografoval s oboustranným transparentem před zrcadlem v koupelně, výsledek pravolevě převrátil, aby bylo vše napsané čitelnější,


s novoučce novým jépegečkem spěchal do internetové seznamky.cz, v niž si vkrátce do oddílu Výzvy a vzkazy vlepil inzerát čehosi (či kohosi) jako demonstranta z ochoty.


Jak dopadnu, netuším, moje nabídka musí projít ještě schválením příslušného cenzora, takového jistě šosáka a nebo oportunisty bez schopnosti či smyslu pro wittgensteinovskou řečovou hru, jestli se i přes tuhle překážku projít povede, potom … a ještě potom … a ještě o nějaký čas dál …
Co bych se líčením mých cenzorem zhatěných plánů zbytečně namáhal…


O DEN POZDĚJI













.

2.01 STAV VĚCÍ JE PROPOJENÍ PŘEDMĚTŮ (VĚCÍ, JEDNOTLIVIN).

27. prosince 2012 v 13:26





Slovo by mělo mít význam - a smysl.

Pokud této své vlastní větě dobře rozumím, význam slova souvisí s věcí, jejíž jméno nese, a kterou současně označuje, a tedy i určuje.
A smysl?
Je to to ono, co zahrnuje slovo do prostoru množiny pojmu jednotlivin věcně blízce obdobných?
Nebo pouhá oprávněnost (plynoucí ze) slovníkové existence?
Nesmysl, potažmo ne smysl, ne-smysl, by pro dotyčné slovo znamenalo poté nevěcnost či ne-věcnost - a tedy věcnou neexistenci?
Třebaže by, dejme tomu úhledně napsáno, mělo všechny zevní i gramatické znaky, jaké jsou v daném jazyce vyžadovány, a jež jsou pro slova v něm zařazená nutné a obvyklé.
Chybělo by mu tedy jediné: věc, kterou by označovalo, a tedy (snad použiji správně) denotát - a bez věci i ten smysl, pro nějž by mohlo být vedeno jako pojem.

Rozřaďovacím kritériem, zdali se v každém dotyčném případě jedná o slovo, je (či měl by být) test nebo úsudek, zda k znaku přísluší paralelně existující věc?
Pokud, bez věci (a obdobné ustanovené existence) není slovo?

V definici se setkáváme s pojetím, že pokud má slovo věcný význam, myslí se tím cosi jako význam obsahový, definiční - slova jako odrazu nebo dokumentu věcné zkušenosti či skutečnosti.

ZÁMĚRNÝ SHLUK PÍSMENEK PARADIKTUM JE JEHO VNĚJŠÍM HABITUSEM SLOVO, ÚHLEDNÉ I ZJEVNÉ, KONKRÉTNÍ K NĚMU VŠAK ŽÁDNÁ VE SVĚTĚ KONKRÉTNĚ ADEKVÁTNÍ VĚC.

Kdo se tu ptá, jaký má smysl?
Pro mne sama - rovněž jako svého druhu věc.

Ač jako slovo paradiktum kodifikováno není, přesto je v současnosti zásadní součástí mého světa, a takto blogy jako zkušenost zveřejňována se snad stala i součástí světa okolo.
Nevšímána sice, čtenářsky nereflektována, zkušenostmi či názory jiných jako zkušenost nerozšiřována.
Nebo jimi nenasměřovávána směrem patřičnějším.
Přesto snad již zapsána do análů Google.com, a tedy i věcná, jakož i snad již podmíněně věčná.



-

TEOLOGICKÉ SCHÉMA SVATÉ TROJICE JE NEVYSVĚTLITELNÉ, TJ. SLOVY NESPROSTŘEDKOVATELNÉ?

26. prosince 2012 v 10:42



V městě Uherské Hradiště, čili v tým Hradíšťu Ládi Štefkového věčné i věcné paměti, se nachází v majetku tamního Slováckého muzea hned triprosopta dvě, tedy v kusech 2, což je, vyjádřeno absolutním číslem (2), naprosto největší počet artefaktů tohoto druhu soustředěných na jediném místě: jak v Hradíšťu, tak i na celém světě, jak si ho, Laďo, za všecky svoje léta, co ti jich slunko v tvojím životě vysvítilo, na saňách neobjels.




Ilustrující detaily obou těchto verzí pocházejí z tradice rodinné dílny tamějších krajových malířů Hánů z Blatnice, činných ještě málem na konci 19. století, tedy vlastně nedávno - jejich trojičné schéma je divácky přehledné i srozumitelné, s jediným nedostatkem však, že není ikonograficky úplné.
Přesnější zpodobení případný zájemce nalezne na triprosoptu vlastivědného muzea šumperského, v sudetském koutě Moravy, a pokud rozumí latinsky, dvojici doplňujících slov si snadno přeloží.




EST. NON EST.
JE. NENÍ.

NĚCO SOUČASNĚ JE I NENÍ.
COSI SOUČASNĚ JE --- I NENÍ.

Jak je to tedy při použití téhož dávného obrazce s obdobně vzájemně současnou existencí dílčích prvků triády (+ slovo + pojem + věc +; + slovo + věc + pojem +; + věc + pojem + slovo +; + věc + slovo + pojem +; + pojem + věc + slovo +; + pojem + slovo + věc +, + atd. +) vzájemně se prostupujících vlivy stále dokola?
A co je v tomto vztahu paradiktum, ono slovo zatím nepatřící k žádné věci, a tedy i bezpojmé?
Je ono obdobně nejsoucí paradiktum v této jiné souvislosti oním zde Buch či Bůch, jak jsem si znamením + ve středu obrazce dělal legraci před časem?
Nebo má paradiktum význam rozsáhlosti významové vycpávky každého jednotlivého slova, jak jsem již dávno tomu ilustroval onou skleněnou prachovnicí se štítkem PARADIKTUS na průhledném těle a několika průhlednými umělohmotnými močovkami uvnitř zastupujícími doposud ještě prázdné ony dílčí vnitroslovní významy?

SLOVO JSOUCÍ, KTERÉ NEMÁ JEMU PŘÍSLUŠEJÍCÍ VĚC.

Není oním paradiktem zcela významově věcný stav takové doposud nenazvané absence?

Jen v kostce řeknu, jak to asi Frege myslel.
- smysluplné slovo nějakého jazyka má svůj jazykový význam (dle soudobé terminologie), tj. svůj smysl (Sinn, sense); existence smyslu slov/a je prakticky nevyvratitelná
- to slovo má (resp. Frege navrhuje to uvažovat) ale ještě něco navíc, co je relevantní pro logiku (resp. usuzování), totiž denotát, což je význam (Bedeutung, meaning) toho slova.
Pro ilustraci: naše věty, z nichž se skládají úsudky, jistě mají smysl (tj. vyjadřují myšlenky-Gedänke), ale navíc mají i význam, totiž pravdivostní hodnoty, jež jsou relevantní z hlediska vyplývání konkluze z premis toho či kterého úsudku.

Platí, vyplývá z předešlého, že slovo má smysl, pokud má smysl je používat?

SLOVO JSOUCÍ, KTERÉ NEMÁ JEMU PŘÍSLUŠEJÍCÍ VĚC.

paradiktum
chrrczzjííígééémrrguvrr
Ač ono cosi v prvním případě zevně vypadá jako slovo, jedná se jeho sémiotickým významem o slovním smyslem tentýž zvuk charakterizující estébácké rozhlasové rušičky?





DRUHÝ SEZNAM VŠECH DOSAVADNÍCH BLOGŮ NA TÉMA SLOV PARADIKTUM A POD.

26. prosince 2012 v 6:49











































.

ÚRYVKY K UČENÍ SVATÉHO PARADIKTÝNA.

25. prosince 2012 v 10:42



Pojmenováním se z věcí stávají slova.

Souhrn vlastností jisté skupiny věcí ustanovují ono jim v jisté míře společné, a tedy od jiných skupin věcí je oddělující. Ač podobně čtyřnohé, některé se stávají stoly, jiné židlemi; a nebo stejně čtyřnohými krávami.
V jiném způsobu intelektového shromáždění se nábytek čímsi zásadním začne lišit například od dobytka, třebaže obojí je v obojím slovním základu založeno na ještě jinak shrnujícím pocitu: bytí.
Věcným pojmenováváním se z věci stává slovo - intelektuálním pojmenováním se z věcí stávají pojmy.

Věc, zdá se, je na případném pojmenování nezávislá existence, existuje, trvá, hmotitě vnějšně evidentně je, jsa, případné s ní spojované slovo nemá na její věcnost, zdává se, žádný vztah.

Ovšem tímto pojmenováním, vymezením, se věc začíná měnit, musí se vůči, slovu, jak i případnému pojmu, s touto novou existencí vymezit jinak. Lokomotiva se stává věcně čímsi jinším, nežli byla předtím, tedy jen pouhým parním strojem vezoucím se na kolech.

Pojmenováním se ze slov stávají věci.

(Občas se ovšem stane nebo přihodí, že kdosi zakopne o židli a vydá na její němou adresu označující svůj výrok Ty krávo!)





Citáty z dávného obrázku kánonického předpisu na vysvětlující zobrazení v jednotlivostech nevysvětlitelného dogmatu Svaté Trojice, zejména v její nevysvětlitelné vzájemné provázanosti funkcí jejích tří dílčích existenčních částí, se vracím k dávnému papežskému zákazu zobrazujících triprosopt. Třebaže autorem tohoto intelektuálního vizuálního modelu je podle tradice sám toutéž církví katolickou pro všechny příští časy ctěný svatý Tomáš Akvinský.
Něco, co se slovy obtížně vysvětluje, dá se jistým stavem zobrazení rozumu alespoň vzdáleně přiblížit.

COSI, CO BYLO SLOVEM, SE PŘES POJEM STALO VĚCÍ - A TÍM DŮVODEM K ZÁKAZU.

S letmým dvojím upozorněním na konec dnešního příspěvku pokračuji podobným způsobem čehosi jako oné wittgensteinovské analogie, jíž jsem se v jejím duchu pokusil použít onoho čehosi základního k ilustraci souběžného či obdobného. Směnit vizuálně podobné téma teologické za lingvistické či sémiotické. Tedy užít v obojím případě obdobné vzájemně provázané triády jednoho smyslu tří dílčích částí, občas snad zvané i Platónský trojúhelník - ačkoli sám Saint Thomas Aquinas, zemřelý 7. března 1274, tedy zhruba 4 století před papežským zákazem, byl zapřisáhlý aristotelik.




Jak se však na takové primitivně středověce scholastické dogma dívá současná bolševicky vyspělá marxistická jazykověda?

Slovo = skupina hlásek tvořící ustálený celek a mající svůj vlastní význam. Je to jednotka slovní zásoby. V každém slově se spojuje stránka významová a zvuková.
Význam slova je jeho informační obsah, tedy to, co nám sděluje, co znamená, co pojmenovává atd. Slovo má význam slovní (lexikální) - označuje určitý jev skutečnosti = význam má slovo samo o sobě, bez spojení s ostatními slovy.

Běžně užíváme slova k označování určitých předmětů nebo témat. To je ovšem dáno buď situací a kontextem ("nesedej si na stůl"), anebo bližším určením ("tento stůl zde"). Naopak samo slovo "stůl" může znamenat mnoho různých stolů nebo dokonce jejich nepřítomnost ("není tu žádný stůl"), a tedy obecný pojem stolu vůbec. Vztah slova a věci je tedy zprostředkován pojmem.

Individuální pojem vzniká shrnutím všech časových variant určitého předmětu. Jevu, věci.

Pojem odráží celý souhrn charakteristických podstatných příznaků skupiny předmětů, kdežto význam slova stanoví jen nejobecnější charakteristické příznaky, které odlišují skupinu předmětů od druhých.

Význam slova je elementárnější, ale současně potencionálně širší než obsah pojmu. Slovo se může také pojit nikoli s pojmem, nýbrž s názornou představou. V jiné situaci, kdy záleží na pojmové přesnosti, spojuje se s celým obsahem pojmu.

Význam slova je jeho vztah, spojení se světem jevů, věcí, předmětů, procesů atd. Lexikální stránkou slova se nazývá vztah slova k nějakému jevu, který, odraziv se v našem vědomí, zformoval se jako pojem a získal určitý zvukový obal.

Význam slova je skutečně do určité míry na pojmu nezávislý, a to tím, že má některé vlastní specifické rysy, které bychom v pojmu marně hledali. Jinými slovy: význam slova nelze převést beze zbytku na pojem.

Pro všechny, kteří předešlý exkurz éry současnosti vydrželi, nyní poskytnu cosi jako velikolepé každé tvořivé mysli oblažení - jinou konstrukci (zde dokonce rekonstrukci) vzniku znamení kříže svatého Paradiktýna. V tomto případě z podoby Boha všemohoucího, jeho brože, jak bývala v pradávnu poskytována každému zájemci jako návod i poučení na onom dávnověkém univerzálním předpisu ke zvizuálňování nezpodobnitelného schématu Trojjediné Nejsvětější Svaté Trojice.




"SMĚNÍ-LI UMĚLEC NUTNOST ZA MOŽNOST, JE TO NEKLAMNÉ ZNAMENÍ, ŽE POZBYL SCHOPNOST SLOVA A SVĚŘUJE SE POJMU. POJEM JE PRECIZACE, MECHANIZACE SLOVA, POJEM JE "DOKONALÉ" SLOVO. SLOVO BEZ RUBATA, BEZ TEPU A DECHU. SLOVO SE RODÍ ŽIVÉ; POJEM JE PRODUKT "SYNTETICKÉ VÝROBY" PO PŘEDCHOZÍ ANALÝZE, PITVĚ. POJEM JE ODPOVĚĎ NA OTÁZKU PO SMYSLU SLOVA, KTERÉ ZTRÁTOU ŽIVOTA ZTRATILO SMYSL. SLOVO JE NA POČÁTKU, SLOVO JE VTĚLENÍ; POJEM JE KONEC SLOVA, SLOVO S ODUMŘELÝM TĚLEM, PROTO POHYBLIVÉ JEN NA PROTÉZÁCH DEFINIC."




JAK BYL V PÁTEK SVĚT ZACHRÁNĚN – A JAK JE DLOUHODOBĚ NIČEN.

23. prosince 2012 v 11:57



S množícími se zprávami o neodvratitelném konci světa, jsem si minulou středu koupil po plechovce žlutého a zeleného balakrylu, což mě stálo málem přesně 321 korun, když do této sumarizující částky jsem zůstal v krámu + 1 korunu dlužen, jaká je tu okolo mne apokalyptická drahota. Cestou na adresu mého prozatímního trvalého bydliště jsem zamířil na tržiště nekolkovaných alkoholů, kde jsem si vyprosil 2 na ně již typizované papndeklové krabice, po návratu na adresu je rozložil a nalepil na sebe a získal tak plochu pro budoucí znak kříže svatého Paradiktýna, tedy kromě jiného i patrona dlouhého života, jehož stejné znamení bylo v dávných časech používáno na praporcích a korouhvích, které nosívávali účastníci prosebných procesí zaříkávajícíh třeba mor.
Budiž řečeno hned na úvod, že tahle naprosto úžasná síla je na současný tuzemský bolševismus naprosto slabá, proti němu by byly třeba mnohem účinnější kartáče!!!
Ale budiž, mám to vyzkoušené, rakovinu v organismech vůči mně vzpurných individuí však dokáže tento multimediální zářič vyvolat - tak aby nebyl cosi vert proti tomu ohlášenému kataklysmatu světa, který nám zrovna v těchto časech nastává…

Takže jsem natřel obdélníkový formát papundeklu celý nazeleno, celkem mi schnul čtyřikrát, nežli jsem domícháváním barvy bílé dosáhnul alespoň přibližného tónu základní barvy pozadí pro boj se zly tak osvědčeného znamení.
Pak jsem se pustil do žluté barvy paradiktýnského kříže, který jsem v tvarové plnosti jeho znaku zahlédnul onehdy po celých staletích jako první v současnosti paradiktálně žijící smrtelník.
Přičemž i ti, co paradiktálně nežijí, ho nikdy předtím neviděli taky.
Tady stačily jen nátěry 3, abych dosáhnul aspoň přibližně nutné tvarové energie, když původní znak kříže svatého Paradiktýna je znám ve znamení čtvercovém, zatímco přepravní obaly pančovaných alkoholů charakterizují obdélníky, kdo nechápe tuto prajednoduchou multimediální souvislost a vazbu, z příštího mého líčení již nepochopí vůbec nic.

Pro přestávce, která byla nutná k odchodu všech těch zcela zbytných zevlounů od monitorů, pokračuji v líčení již jen sám pro sebe, jsem na cosi takového odevždycky zvyklý, takže mi příští bude aspoň odsýpat.

V pátek dopoledne jsem natloukl žlutozelený papndeklový znak kříže svatého Paradiktýna na tyč jako jakýsi tentokrát líc, když rubem se rázem stal paradiktální transparent použitý onehdy, tedy přesně 17. listopadu, jako tenkrát původní líc v účelu autenticky demonstračním mne jako účastníka několika protivládních manifestací dějících se odpoledne po sobě na ploše největšího z rynků ve středu města Ostravy.

S takovýmto zasloužile multimediálním instrumentem jsem dorazil předvčírem odpoledne vlakem do Opavy, po svých se dopravil před aulu v prvním patře budovy rektorátu Slezské univerzity, kde jsem si v nadbytku času prohlédnul nástěnku plnou jmen zdejších bolševických hodnostářů, a při těchto pohledech si pomyslel koledou: Soudný den nám nastal, soudný den nám nastal, se sviněmi nás zastal, se sviněmi nás zastal…

Cosi žánrově jako besídku a nebo matiné u příležitosti konce světa pořádali uvnitř, v té aule, studenti oboru multimedií Slezské univerzity, z nichž jeden z nich mě před pár dny mailem pozval, abych se na tuto sešlost dostavil. Vybaven obzvláště účinným transparentem, byl jsem připraven.
Rozhlížel jsem se tedy okolo sebe, kromě Myšky Minnie, jsem i v dalším průběhu kolem sebe nic multimediálního neviděl, natož abych nějak důsledněji zažil, jedinou zaříkávající korouhev ze všech účastníků jsem si donesl jediný, všichni další amanti se sem po onom tupě degenerativním domorodém způsobu dostavili kvůli zábavě a rekreaci, dychtivi zejména hlášek a jiných obdobně imbecilních tuzemských ne smyslů.
Cosi se pořádalo, co mělo mít význam, a význam s nějakým rozumným děním může mít jen to, do začátku čeho se vloží nějaký intelektuální vklad, tedy autentické dílčí vklady přítomných.
Vklad. Popřípadě: dar. Aby se dělo, jen a pouze ve výši vstupního daru dělo, nenaliješ-li do motoru benzín, neujedeš ani metr!, tak zní ten základní zákon vší multimediality - a ani jsem se nedivil, že zde v prostředí auly v budově rektorátu opodál totemicky bolševických nástěnek se cosi tak samozřejmého neví, když zde hned prváci, multimediální kandrdasové, nemají povinný zápočet z předmětu Autorská četba Zlaté ratolesti Jamese Georga Frazera.

Já byl vybaven, já byl tedy připraven, s praporcem zahnat konec světa, jak i ve výsledku nakonec stalo se. Vždyť i po pátrku ten mně obklopující tuzemsky bolševický svět trvá, i studenty opavské multimediality ve výsledku semele.
Dostavili se do obecenstva, bez darů, bez myrh, zlat i kadidel, bez rozsvícených protihromových svící, nekostýmovaní, jen za zábavou a rekreací, multimedialisté prosti jakékoli veřejné manifestace vizuality a teatrality, vybaveni už jen jedinou dovedností: zbavit jakékoli slovo jeho významu rozložením do dílčích kliků palcem dolů (ano, blížím se v tomto mém vyprávění až k antice) na displejích mobilů.
Nevybaveni jiným pro jakoukoli multimedialitu zásadním zápočtem, tentokrát z předmětu Autorské povědomí o Aristotelově Poetice, zcela minuli dílčí významnost jiných darů, tedy čehosi, podobenství jiného druhu dramaturgického vkladu, který jim poskytnul od jeho řečniště docent Siostrzonek - ano, ty dvě jeho přinesené krabičky sardinek pro polárníky, a ta půllitrová láhev demytizovaného alkoholu, poskytnutá mezi posluchače kolovat. Spiritus znamená duch.
Komu se okamžitě v tu chvíli nepospojovaly alespoň tři dílčí významové souvislosti, neproběhlo u něj naprosto samovolně náhlé smíšení dílčích žánrů, andělem multimediality již nebude nikdy navštíven.


Seděl jsem tedy ve tmě sálu se vzhůru se stupňujícími řadami sedadel, dolní konec tyče přineseného transparentu zapřenu o nadkolenní levé nohy, poslouchal, v hlavě si jist, že neodvratitelný konec světa zde již dávno nastal, když neviděl jsem zde vůkol, pozván multimediálně do prostředí údajně multimediálního, multimediálního nic.
Všechno okolo byla pouze dějící se jednorozměrná ilustrace, marná improvizovaná výstava studentských fotografií v předsálí, marně v sále promítané ilustrativní video.


Marnost těch roztodivných obrázků ilustrujících obě rekreativně kratochvílné přednášky na téma aktuálního zrovna konce světa, jemuž já neohroženě celou dobu držel vstříc aktuální líc mého přineseného transparentu se znamením kříže svatého Paradiktýna.
Marnost, marnost, marnost.
Marnost nad marnost.
Habalahabalim.


Svět jsem, i přesto, jak debilně vypadám před aulou na původních fotografiích studenta opavské multimediality Romana Mrázka (odevzdal je do 24 hodin, bon!), svět jsem tedy předvčírem v pátek před zkázou zachránil.
I když jen pro bolševiky, ale co nadělám, lepší už to kolem do konce mých dnů už nebude.
Na cestě do Opavy i cestou nazpátek jsem podvakrát projel nádražím s označením Ostrava-Svinov, tedy místy, jimiž tenkrát v 16. roce párkrát projel jako válečný voják na jeho cestách do Vídně a nebo Olomouce a nazpět do Haliče zas Ludwig Wittgenstein, pozdější filozof, bez jehož vlivu by žádná multimedialita jako potenciální možnost lidsky autorského vyjádření nikdy nevznikla.
To se ví, v okolí nástěnky oslavující bolševické hodnostáře připomínán není, natož aby byl jako nutnost vzpomenut studentům multimediality alespoň v podobě prváckého povinného zápočtu.

Při dojezdu do cílové stanice měl osobní vlak od Opavy jen pouhých 8 minut zpoždění, jiný na mém místě by konstatoval smířlivě, že to s tím koncem světa onehdy v pátek vlastně dobře dopadlo.

Vždyť hned nazítří ráno vypustil tento stát z vězení v Rapoticích amatérského multimedialistu Romana Smetanu, žádný z opavských multimedialistů se ho ani lidsky nebo občansky, natožpak autorsky!!!, nezastal.

Jaký to tedy vlastně svět trvá?




Skica sémantického trojúhelníka.

18. prosince 2012 v 6:31




Na začátku byla věc.

Budiž javorem!, pronesl k ní kdosi slovo.
A ty jsi smrkem!
Zatímco ty dubem.
A čím budu já? Ty? Třeba jilmem.

Pojmenováním se z věcí stávají slova.

Dubem. Dubem. Dubem.
Dubem všichni budem!

Javor je strom.
Smrk je stromem.
Dub je strom.
Jilm je stromem.
Na světě je nekonečné množství stromů, jiné se zrovna jako semenáčky klubou z hlíny a jiné do ní navždy zapadají.

Nekonečný příběh nekonečnosti koloběhu věčného hada Uborose, změn samých v sebe, který by bez dílčích pojmenování, neměl žádného významu.

Pojem, jako strom, je stručné pojmenovávací shrnutí shrnuté skupiny slov jakéhosi shodného věcného významu nebo obdobných věcných vlastností.
Pojem je slovem svého druhu, neoznačuje danou konkrétní věc samu, nýbrž cosi jako jistý díl její pohledovosti, jejího intelektuálního jestvování.

A pak tu máme věc samu, jak i fyzicky nevěcnou vlastnost, stav nebo událost, cosi, jehož prostřednictvím se nám svět jako chápatelná existence zjevuje.
Po pojmenování, případném intelektuálním zjednodušení mnohomluvných elementárně pojmenovávacích slov, se slova i pojmy posléze stávají součástí věcí světa.

Co je či není věc, věcí, světa, víme jakoby intuitivně?
Stejně jakoby v případě slova, a nebo pojmu?

Schéma sémantického trojúhelníka jako by pro popis popisované vztahovosti nebylo tím nejoptimálnějším modelem, zdá se těžkopádnou tautologií, jen obtížně se dějící nazpátek. Lepším či přehlednějším obrazcem dotyčné vztahovosti by byla možná kružnice vedená vrcholy rovnostranného trojúhelníka, dokonce těžnice spuštěné z jeho jednotlivých vrcholů, protínající se vzájemně na jednom společném místě čehosi významového středu obrazce, posléze kolmo končící z vrcholů na středech jim protilehlých stran.

Cítím/e, nebo tuším/e, že primitivní skica prvotního sémantického trojúhelníka vzájemné provázanosti cosi napovídá, ovšem tuto zprávu nejsem schopen, uchopit, a zejména reprodukovat, v plné srozumitelnosti oné proplétající se intelektuální návaznosti: dopředu, i pozpátku; jakož i mezi třemi vrcholy navzájem.

"Zavři tedy oči a otevři mysl. Co vidíš?"

Tell me what you see…

V jednom dílčím se mi nic ztučnit nepovedlo, jako bychom o věci samé věděli jen zanedbatelně.




SEN O SÉMANTICKÉM TROJÚHELNÍKU.

17. prosince 2012 v 12:54





Občas se přistihnu, že kromě toho, že se zdám sám sobě, se sám sobě zdávám i jako jiná osoba, jakoby bych v jejím vnitřku, natolik důvěrně obeznámen, uvědomím si v takové chvíli mého vlastního snu, pobýval od dávného začátku nekonečna, objeví-li se taková osoba v mém snění, ocitám se naráz v ní, se všemi jejími okolnostmi srozuměn.
Sním se samému sobě jako svatý Paradiktýn tenkrát a hned vím, jak tahle jeho příhoda dopadne, když budu stát a před jitřícím se ránem hledět na siluetu kopců okolo Lopeníka, nad kterýmsi se ještě zvedá dým ze včerejšího stolového ohně, za sebou budu mít stát v zemi špicí žerdě zapíchnut ten svátostný zelený praporec se šikmým žlutým křížem, před sebou budu držet v prstech za horní rožky roztažený plátěný šátek pomalovaný obrázkem, kterému všichni tady po okolí rozumí, poněvadž jim připomíná vzkaz, kterým bývala opatřována ta veliká ústřední postava na obrazech pradávných triprosopt Svaté trojice.
Jenom na místě, kde dávné malby měly umístěn všescelující nápis Bůh, já mám napsán křížek, abych naznačil místo, v němž lze úvahou vstoupit do hlubin slova, ve středu triády vrcholů třírohého obrazce, jemuž se v dnešních časech říkává sémantický trojúhelník, vizte jej pro začátek nakreslený v původní podobě.

pojem

........ slovo (symbol) ......... věc (předmět, téma)

Podoba na šátku svého Paradiktýna, kterou jeho současníci nazývali paradiktum, byla však zřejmě stanovena podle vzoru, popřípadě nápodoby, obdobně zvěstujícího náčrtu, kterou v rozepjatých rukou před sebou držíval trojjediný Bůh.

........ slovo (symbol) ........... věc (předmět, téma)


+


pojem


Slovo je obrazem i nazváním věci, slovo se odráží v pojmu, a současně jej určuje; pojem určuje věc, která nemůže být pro tento účel větší, nežli si žádá pojmu království, k označení věci by mělo nejlépe sloužit jedno slovo, kdo má zájem, může tento věčný kruh mizící v jednotlivých třech bodech začínat ze kterého jemu libo místa, po obvodu dopředu i pozpátku. Případný dobrovolník se ocitne v nekonečném snu, kterému jedni říkají věčné tautologie, a jiní zase po středověkém vzoru scholastika.
Kdo zabředne, nebude se moci vzbudit, skončí, předchozí svoje tvrzení sám sobě ihned požírající, jako mýtický had Uroboros.




Téma týdne "Noční potvorové" – ČTVRTÉ POKRAČOVÁNÍ

16. prosince 2012 v 12:48



Tramvaj s paní doktorskou Opavskou odjela, já stojím kdesi jinde, v jeskyni pod železobetonovými mosty jakýchsi silničních nadjezdů, svislé stěny jejich podpěrných pilířů, na nichž se jako dávní trilobiti zachovaly otisky povrchů i spár prken stavebních bednění, v průhledu mezi sloupy přede mnou svislá obdobně hrbolatá betonová zeď s nápisem PARADIKTUM vyvedeným kohosi rukou, vždyť on vlastně ten vápenec s otisky dávných skořápek je dneska přece vsázkovou surovinou cementárenských velkopecí, jak to v mém snu všechno jako příčiny se sebou souvisí, stojím už blíže šedé zdi s bílým vápenným nápisem a vidím vedle něho stejně veliký ještě druhý, PARADIKTUM jako PARADIKTUM, oba vzkazy napsány rukopisnými verzálami, které se na první pohled vlastně mezi sebou ani moc neliší, ale cosi mě na jejich vzhledu upozorňuje, jakási očima nepostřehnutelná drobnost, přesto pro mysl svědčící, že je nepsala jedna a tatáž osoba.
Jsou ta dvě slova stejná?, nutká se mi snad proto otázka.
Pokud nebyl psáčem jen kdosi jeden levicí a pravicí současně, rozuměli těm vzhledem stejným slovům identicky ti dva je současně píšící? Měla pro ně tatáž slova stejné obsahy?
Zkušenost se slovem jsoucí, čili duch.
Proč se mi poznovu vnucuje tato středověce znějící věta zrovna tady v hluku uvnitř ulity prostoru pod mosty nadjezdů?
Bože, napadá mě náhle, kdosi mohl slovo napsat první, třebaže ono naprosto neexistuje, a po nějakém čase ho pouze jen opsal jako jakýsi ornament kdosi jiný podle prvotního vzoru podoby!
Slovo jako smysl se pouhým bezúčelným opisem mohlo kýmsi nechtěně změnit pouze ve slovo jako už jen znak, ale znakem přece už bylo jako každé jiné slovo už předtím, jako by mi kvůli ozvěnám hluků docházela slova, jimiž bych ozřejmil i popsal bezprostřední situaci viděného, jak se náleží.
Jimiž bych, jak se náleží, popsal i ozřejmil bezprostřední situaci viděného.
Jimiž bych, jak se slovy slovům náleží, popsal i ozřejmil intuitivně sdílené.



Téma týdne "Noční potvorové" – TŘETÍ POKRAČOVÁNÍ

15. prosince 2012 v 12:31



PŘED ZÁKONEM
[04.10.2012, 17:14]
Hleď, před Zákonem
paradiktum. "Proč vcházíš?"
"Pokoušet tvůj um."

V případě dvou stejných slov pronášených v rozhovoru dvěma mluvčími víceméně současně, mi teď ve snu připadá, že totéž slovo, například hned ta komicky znějící kukadla, řečené, napsané nebo viděné, má pro ony dva, kteří je ve vzájemném rozhovoru vyslovují, pro každého jeho obdobný sice a přitom v rozhovoru dva různící se obsahy. Na významy rozdílně bohaté, řekl bych a přiznal vzápětí, že v té míře, jak je každý z těch mluvčích v jejich zkušenostech nebo zážitcích s oním slovem spojených významově bohat sám.
Stejně tak ona slova kukadla jako souhrn významových zkušeností a souvislostí se budou lišit i v případě osob, která je jako protagonisté naší scénky nepronesly, ale byly jen jejími pouhými posluchači. Ten, kdo viděl, slyšel, zažil, usnul, nebo se zasmál, oproti jinému, který v přímém nebo zprostředkovaném účastenství nikoli, tak ten první bude ono slovo kukadla mínit, pronášet i slyšet již navždy čímsi jiné, nežli je bude vyslovovat a nebo psát ten kafkovský Muž z venkova, neznající repertoár dotyčného jednoho slova užívaného jen mezi těmi ve městě.

Pro totéž stejné slovo tedy mají nebo zažívají dva různí pozorovatelé nebo uživatelé dva různé významy: jeden čímsi komplexnější, uvnitř naditější nebo vycpanější, druhý exponát chudobnější, třeba o onu znalost etymologie dotyčného slova, jeho legendistiku, jež je dána znalostí historie užívání dotyčného slova v praxi, jinšími vzpomínkami s ním spojenými například, jak i pro různé jiné další související důvody, vztahy, analogie, asociace a konotace.

V každém slovu máme každý svůj vlastní slamník, a pokud máme s takovým naším břemenem přejít týmž vchodem do téhož Zákona, někteří s jejich poloprázdnými měchy nebo polštářky procházejí hladce, zatímco jiným, kteří rádi spí na naditých matracích, ta jejich vycpaná břemena drhnou o trámy a veřeje, namáhají se natolik, až jim Strážce musí občas přispěchat s pomocí, ačkoli by vlastně pro cosi jako nejméně vzdělanostní zásluhy nebo péči shromažďovatele mělo být naopak. Totéž stejné slovo je pro jednoho uživatele jakoby objemově větší, a když je posléze navenek nebo uvnitř použije vůči jinému, nevybavenému k příjmu znalostně nebo uživatelsky stejně, nemohou se týmž jim známým slovem domluvit.

Ale jak nazvat onen rozdíl v objemnosti, ten rozsah navrstvenosti nebo napěchovanosti uvnitř zdánlivě téhož slovního znaku nebo významu, haló, rád vás vidím, zastavte se, na slovíčko, paní doktorko Opavská!
Jako odborná pracovnice Jazykového ústavu vám mohu říci, že výrazy paraditum ani paradiktum, jak i slova paradiktoza nebo paradiktus nejsou v naší elektronické neologické databázi Neomat zachyceny. To zaprvé! Rovněž nejsou zachyceny ani ve starším novočeském lexikálním archivu, kdy exceprce probíhala v letech 1911 až počátku 90. let. Tyto výrazy neuvádějí ani slovníky Příruční slovník jazyka českého, vydávaný v letech 1935 až 1957, Slovník spisovného jazyka českého z let 1960 až 1971. Jéžiši, támhle už mi přijíždí tramvaj! Takže jen stručně. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost 2003, nic. Nový akademický slovník cizích slov, nic, Nová slova v češtině 1, 2, nic. Slovník neologizmů 1998, Slovník neologizmů 2004, slovník Co v slovnících nenajdete autorek Sochové a Poštolkové, nic, nic, nic. Budete-li si přát další či jiné informace, specifikujte je prosím, bože, kam jsem si zase zastrčila tu legitku…




Téma týdne "Noční potvorové" -- POKRAČOVÁNÍ

15. prosince 2012 v 7:20



Pokračování napíšu hned dneska, přísahám si, když se budím, poněvadž mě bolí někde tady na hrudi, vždyť ono přísaha je odvozeno vlastně od sáhu, mé slovo tedy platí jenom v tom prostoru, kterým jím obsáhnu, a nebo bych obsáhnouti měl, jsem přítomen pouze tam, kde je přítomno moje slovo, snažím se pravou rukou dosáhnout co nejdál a nebo aspoň nejpřesněji, když hmatám dlaní zeširoka po desce stolu vedle gauče, co třeba, když ta bolest uvnitř přesně nahoře nad srdcem, ani radši nechci domyslet, že takové příznaky znamenají infarkt, konečně se koukám na displej mobilu, sakra, když ono je teprve 1:57, co tady štabarcuju a mám ráno, zastrkávám ruce zpátky pod prošívanou deku, otáčím se na oblíbený levý bok, zavírám obě oči, teda kukadla, hele, tady ten náš Josef Vissarionovič, Josefe, ten má teda veliká kukadla, a ten oslovený Josef ihned běžel tuhle větu nahlásit na stranický výbor, a ten potom, kdo ji řek, dostal potom u soudu deset roků na uranu v Jáchymově, měl dost času ověřit si, že každé dílčí slovo v sobě obsahuje takovou velikost významu, jak veliká je spojena zkušenost kohosi s jednotlivým slovem, aha, říkám si, tak i o tom ta hovna ve výstavní síni svědčila, to byl ten jejich slovní obsah, zlatý Josef Vissarionovič, jinak by ten mukl z Jáchymova na cosi takového nepřišel, zatímco těm, co ve stejné době snídali pravidelně, nic takového nedošlo, a tedy jejich kukadla jako slovo zůstala jiná, nějak menší, jenom taková hovínka, než tamtoho, který kvůli rakovině nestačil po devětaosmdesátým udat toho svého udavače Josefa, kterému by se stalo stejně hovno, o tom ty krvavé prejty tady v té výstavní galerii snad taky jsou.

Jenomže po hovnech tu už není ani památky, kdyby tu tak nahlas neřvala ta holka v jakési kostkované mikině na sobě na cosi ve tvaru veliké baňaté hrušky svařené s řídce rozmístěných tyčí, tak tohleto tvoje, dušinko, tím zázračným paradiktem být nemůže, co z toho, že se točí v prostoru kolem svislé osy podle toho, jak silně ty řveš, jakýsi význam by tohle perpetum mělo, kdyby ses tím křikem postupně prořvala až ke křečím svého vlastního orgasmu, takhle jenom zase něco ilustruješ a seš jen taková něco jako luckabílá, .-, akát, ale tamto ..-- je přece přehláskované veliké přehláskované Ü, žádná šamanka.

Obsah významu slova je souhrn všech podstatných a významných rysů, na které se dá slovo rozložit, například chalupa, … .
Chalupa? Vy už jste někdy rozložil chalupu? Opravdu? Tak to jste potom spíš musel pískat SOS, heleďte, nebylo to tenkrát spíš takhle --- ... --- ?
To byl jenom takový příklad. Abych vám přiblížil vhodné slovo.
Slovo? Jo? A už vám někdy takový slovo spadlo na hlavu? Třeba hned dvoupatrový, když už jsme u toho dobrého příkladu.
No tak dobrá, já tedy zkusím něco jiného. Co třeba ta kukadla. … .
Myslíte takovou tu kukadlovitost kukadel, abych tak řek. Třebas koukněte hned tady na ta moje. To jsou teda teprva ty správný a podstatný kukadlový lynxy.
Co na mě, pane Holzmane, tak kulíte ty oči? A jaký lynxy, proboha, o čem to zase mluvíte?
No přece lynx lynx, a tady, hele, lynx lynx, za váma, jen se nelekněte, taky jeden lynx lynx, a tady nahoře na větvi taky sedí jeden lynx lynx, a tady jeden lynx lynx, dovolte, abych vám představil ještě tady toho: lynx lynx. Zkrátka samej lynx lynx. A všichni maj na uších štětičky našpicovaný, jak jsou zvědaví, co na ně řeknete.
Tak to se vám přiznám, že vám teď vůbec nerozumím.
No přece jste sám před chvíli říkal podstatných a významných rysů, tak je tu máte teď seřazený, jeden lynx lynx vedle jiného lynx lynxe.
Nezlobte se, ale já stále ty vaše vývody nechápu.
Poslechněte, vaše řeči mě nikdy moc nezajímají. Ale přesto. Nechtěl vy jste vlastně říct vévody?
Proč bych měl vyslovit slovo vévody?
Sice by vám nebylo rozumět o moc víc, ale šlechtici by mi byli už srozumitelnější. Já například, pane, já mám hned čtyři krále v mariášových kartách! Mám vám je ukázat?
Promiňte. Asi jsem se nepřesně vyjádřil. Proč jste, jak bych to řekl… Proč jste sem sakra přitáhnul ty lynxe?
Tyhle hodný lynxíčky, myslíte? Jednalo se vám snad na úplném začátku o tu kukadlovitost? A nebo snad nakonec ne?
To ano. Určitě. Ale já pořád…
A o ty všechny podstatný a charakteristický rysy, jak jste snad taky říkal, a nebo ne?
Máte pravdu, to jsem také vyslovil.
Vyslovil? Kdepak, vy jste to přece jenom snad tak úplně obyčejně řek.
No tak dobrá…
A že jste chtěl rysy, tak jsem je vám sem přived. Jednoho lynxa lynxa vedle druhého lynx lynxa. Celou řadu lynx lynxů jsem vám přived. Vy je snad nevidíte? No tak, jen namáhejte, milý pane, ta svoje kukadla!
Co se mě týče, já mám představivost skvělou. Jenomže nevím, co tady mám v řadě za sebou vidět, když naprosto nevím, co to je ten lynx lynx.
Tak to vám kukadla opravdu nepomůžou. I kdybyste na ně třeba nakrásně i kukal.
Proč bych měl kukat?
No přece jako kukačka, přece. Víte co, já vám to radši ukážu. Kuku. Kuku. Kuka-dla. A teď to zkuste vy. Je to úplně snadný. Kuku. Kuku. Kukadla.
Prosím vás, přece nechcete, abych tady k tomu všemu ještě šaškoval!
Proč hned šaškovat? Ale kukat, jen tak zlehka, tak to byste přece klidně mohl. Jsme tu přece sami, nikde nikdo, pardon, jen ten lynx lynx v řadě jeden vedle druhého, nikdo jiný kromě nich vás neuvidí…
No vidíte, lynx lynx, ještě dobře, pane Holzmane, že jste to téma vrátil. Ten váš lynx lynx, co to tedy vlastně je?
Lynx lynx? Tak to je snadný. Vy něco tak jednoduchýho opravdu nevíte?
Opravdu ne. Tak už mě, prosím, nenapínejte…
Lynx lynx? Opravdu? Vy opravdu chcete vědět něco tak jednoduchýho? Tak to jsem opravdu blázen. Chtít vědět něco tak jednoduchýho? To já jsem prostě ani vědět nechtěl. Takže jsem si je tak nějak, tak nějak tady asi tady někde v hlavě, jak se to říká… A nebo to bylo někde úplně jinde?
Myslíte vymyslel?
Ono by snad úplně stačilo míň mluvit a vždycky myslet jenom jednou, nemyslíte?
Já naopak myslím. I když ve vaší přítomnosti, pane Holzmane, to obvykle nebývá zas až tak vidět.
Vy myslíte, a já vám to mám ve výsledku říct? Opravdu? A nebylo by lepší, kdybyste si to někde sám přečet? Víte přece, co je knihovna? To tam vejdete dovnitř, to musíte nejdřív dveřma… Víte vy vůbec, co jsou dveře?
My máme doma například dveře do baráku i do bytu.
Jo, opravdu? Obojí? A díval jste se pořádně?
Vždyť jste se na ně byl taky podívat.
No ano, už si vzpomínám. A že ony ty vaše…
Ale jsme teď už za těma v knihovně.
Ach tak, málem bych zapomněl. To bude asi tím, že už jsem tady dlouho nebyl. Ale mají to tady pořád pěkné, vám povím. Takové roky jsem tu nebyl, a tu pořád mají knihu vedle knihy vedle knihy. Ne sice každou tak hezky posazenou jako my dva máme tady ty lynxy lynxy…
No, tak, pane Holzmane, tak už mě nenapínejte.
Já že vás nějak napnul? Tak to jsem si opravdu nevšimnul. To se muselo stát nějakým omylem.
Ale to ne, nic mi není, jen jsem zvědavý.
Zvědavý? Jo, opravdu? A asi tak na co? To jsem teda sám opravdu zvědavý asi tak na co.
No přece na toho lynx lynxa, co to je.
Jo, lynx lynx. Přece rys ostrovid. Chtěl jste přece charakteristické rysy, tak jsem vám jich vám sem pár přived. Nebojte se, nekoušou. Jenom se koukněte, jaký má každý ten otrovid ostrá kukadla.
Ale, pane Holzmane, já takovéto rysy nemyslel. Já jsem měl na mysli…
To vám jako něco sedělo v hlavě?
Ale ne…
To ono, co vám v báni sedělo, už mezitím někam odešlo? Opravdu? A co to teda bylo a kam to vůbec šlo? Co je s váma? Nějak se vám ztrácejí lynxy. Teda tady jako ve tváři, která se ovšem už tak nedá nazvat, když ono už se mezitím jedná o kus něčeho jako bělovce.
Bělovce?
Já vím, měl bych říct správně sádrovce. Jenomže vy jste teď přes ty vaše lynxy tak nějak mnohem bělejší.
Co je s váma? Ach tak, rozumím. Vy jste si mi teď jako leh modelem. Kdybych uměl malovat, tak bych vás teď narýsoval jako nějaký technický lynx. To by mi teď šlo opravdu náramně, když vy teď ležíte a nehýbáte se. Jenom, jestli můžu poprosit kvůli kompozici, měl byste teď otevřít co nejvíc ta vaše kukadla.




Téma týdne "Noční potvorové"

13. prosince 2012 v 11:17



Vůbec nejradši z mých paradiktálních snů mám ty, ve kterých cestujeme s Ludwigem Wittgensteinem v rychlíku na trati z Bohumína do Břeclavi. Popřípadě -ě.
Do jakého tvaru je daný název skloňovat správné, netuším. Poněvadž do téhleté stanice jsem ještě nikdy nedojel.
Nastupuji do našeho společného rychlíku ve stanici Ostrava-Svinov, nedávno ještě Poruba, na nádražích se ještě nepíská, nýbrž postaru zvoní železnou hůlkou na bronz zvonoviny, on už se veze po kolejích C.K. severní dráhy přes Krakov odkudsi z fronty v Haliči. Přistupuji, on mě vyhlíží pohledem do uličky, sedíme pak na těch nepohodlných dřevěných sedadlech, on v šedé polní uniformě dělostřeleckého desátníka se šikmými zlatými prýmky jednoročáka na konci rukávu, on, on, on, pražce duní, v každé větě zvon.
Medaili za statečnost ve stejně zlaté barvě někdy stříbrné s sebou nevozí.
Vystupuje pokaždé v Přerově, aby přestoupil na navazující vlak do Olomouce, jako činíval tenkrát v onom válečném roce šestnáctém, já sám sotva dojedu do Hulína, nevzpomínám si, kdy naposledy jsem to vydržel do Starého Města, samota jediného cestujícího i ve snu bývá smutná, je zvláštní, že jsme nikdy s Wittgensteinem necestovali směrem k haličské frontě nazpátek.

Povykládat bychom si toho moc nemohli, já německy neumím, a on zas česky ani tón, ale přesto si rozumíme, když na sebe vzájemně šikmíme oči, a co nejvíc možná s čínským přízvukem jeden přes druhého mňaučíme slovo Ding.
Diiing. Diiiiiiiing. Diiiiiiingng.
Jde nám to pokaždé náramně.
Meze našich jazyků, jsou prolínajícími se mezemi našich světů.
Každé naše slovo v sobě obsahuje všechnu s ním související mytolo

!!!!!!!!!

Sakra, sakra, jsem zase v tom!

Už se sem opět vetřelo to zpropadené noční paradiktum, je lstivé, každá moje aspoň trochu související představa ho ihned do mých snů přivolá. Bez ohledu na noční či denní hodinu!
Zrovna včera jsem možné okolnosti jeho existence popisoval jednomu analytickému filozofovi do Brna.

A teď se mi moje argumenty vracejí ve tvaru čehosi jako velikých hoven, takových těch velmi úspěšných psích exkrementů, jak bývají s patřičnou slovní chválou zpodobovány v televizních reklamách. Na psí žrádlo, ne psí četbu, to se ví.

Takže máme před sebou cosi jako hovna v konzistenci tuhé tak akorát, aby je bylo možno vystavit jako objekty v prostoru výstavní síně, ani se moc nedivím, že jsem vzápětí nějak tam.
Jsou to taková hovna zvláštní, jakoby z průhledných střev, v některém vidíme natlakován předtím vyblitý bramborový salát, v jiném je zase nefedrován prejt z těla svatého Antonína. A tady piliny, a tady na malé kuličky drcený polystyrén, a tady zase namačkány v kusech nekonečné noviny denního tisku s nejčastějším titulkem L´Humanité. Výborné je tady to hovno ze směsi padáků a para ořechů, oproti například paradiktu psaných takhle zvlášť.
Mohli bychom se zde seznamovat s výstavními hovny kus po kusu, některá, jakoby pro našince v krámech bývá tlačenka, je rozříznuto ostrým řezem napříč, abychom to, co je uvnitř, naprosto necenzurovaně viděli.
A každé z těch hoven se nějak jmenuje.
Zrovna tohle z profilem rozťaté dětské paže někde v předloktíčku se hlásí názvem Jeníček a Mařenka.
Tohle zase výstavní hovno komusi připomíná zážitek nazvaný Cesta do SSyrakus.
Motýlí křídla nad New Yorkem.
Heleme se, tady tohle žluté nazvali přesně podle toho Wittgensteina, se kterým jsem zrovna před chvíli seděl ve stejném rychlíkovém kupé.
Vidíš-li Číňana
Je mi náhle jasné, že všechna ta hovna tady vidím proto, abych si zítra do lotynky vsadil číslo nekonečného smradu, tedy osmičku.
8!, nesmíš zapomenout, přísahám, čtu vzápětí na jedné z vizitek.

Filozofie.
Židle.
Noc.
Drakula.
Fazole.


/pokračování zítra/





Téma týdne "Noční stvorové"

12. prosince 2012 v 11:24



Tenkrát, nevím, co to byl za den, v týdnu, myslím, ale jeho datum můžu doložit, tak tenkrát ten večer nežli jsem usnul, zaslechl jsem zřetelně, i když do mého začínajícího se spánku s rozpadávající se už ozvěnou, tak teda uvědomoval jsem si, že slyším jak z jakéhosi rádia, které žádné takové, sakra, v bytě přece roky nemám, nutilo se mi do mysli současně, prostě jsem tenkrát slyšel cosi, jak kdybych byl posluchačem jakési rozhlasové přednášky,
ta entita, na kterou se ptáte, je zřejmě význam a vy si pod slovem, húúú, pojmem slovo představujete, nesprávně, húúúú, jen ten, slovní, húúúúú, obal. Vámi navrhovaná terminologická distinkce slovo, húúúúú, hííííííí, paraslovo, húúúúúúúúúú, vhodná není, hííííííí, protože v lingvistice se s oběma stránkami slova pracuje. Možná si přečtěte, nebo prolistujte, nejsa lingvistou, húúúúúú, knihu de Saussura Kurs obecné lingvistiky, húúúúú, existuje v mnoha jazycích, mj., mj., mj., húúúú, i v češtině, húúúú, nebo knihu Františka Čermáka, húúúúú, húúúúúú,
jak tedy píšu, propadal jsem se tehdy do spánku jako někde pod rozhlasovým vysílačem, maje pilný den za sebou, bylo to letos v září, někdy uprostředka, ani bych si v tamtěch chvílích nevzpomněl, jaké vlastně bylo od rána počasí, jedno bylo jisté nadevšecko, povinnost jednoho napsaného haiku každý den jsem si splnil i tentokrát, ať mě teď každý takový rozhlasový lektor, húúúú, mě má tak akorát rád,
[16.09.2012, 17:15]
Zítřejší meta:
slovem paradiktum zkus
nazvat věc světa.

Někdy potom uprostřed noci se mi potom opět zjevil do spánku onen ze včerejška přístrach, fantom tentokrát však v pouze omezené tělesné podobě toho vnitřního včerejšího čalounění, tedy holé vycpávky slova jako pojmu, která podle mínění všech jazykovědců světa neexistuje, a protože cosi takového natapicírované ze starých hader, molitanu, koudele i starých sen různých trav nemá v lidském snu co dělat, zeptal jsem se téhleté makety subliminárního vizitora zřetelně,
Co tu děláš?, Jak se jmenuješ?, A co tu zase chceš?,
Jsem Zkušenost se slovem jsoucí, čili duch.

Co na cosi takového říci, bezradnému hučelo mi v hlavě, húúúú, húúúúú, húúúúú, zatímco kdečím vycpaný duch vnitřního významu pojmu slova paradiktum se opodál do těch mých zvuků celým tělem vlnil jako jakási topless tanečnice go go.

Kdybych měl svěcenou, napadalo mi, stačilo by třikrát stříknout, ve jménu každého dílu svaté trojice, takovou salvou bylo by tohleto pseudolingvistické dílo ihned na páru, nebo alespoň nějaký kvalifikovaný citát kdyby, když na žádnou vhodnou antisémantickou modlitbičku, andělíčku, můj strážníčku, jsem si nemohl vzpomenout.
Poslechni tedy, napadlo mi v poslední možné chvíli obranně, a vykřiknul jsem příští tak nahlas, že v nastalém stručném polospánku jsem se svého hlasu já sám až lek,
Nebudeš se báti přístrachu nočního, ani střely létající ve dne!,
starozákonní Kniha žalmů, žalm 91., jeho verš 5., slova vždycky na pomoc.

Na ta slova byl ten původní čalouněný preparát ihned pryč!

Jenomže.
Jenomže.
Jenomže, to víte, musel jsem chvíli pohled doostřovat, hííííííí, na místě monstra předešlého stáli teď dva takoví jako instalatéři, dva pořízci v montérkách s lajcly, a nastrkávali mi k pohledu kulatý průřez naprosto svisle rovně přeťatého káblu, česky tedy kabelu, uprostřed hliníkový drát kulatě tlustý tak na tři prsty, ten ovinutý ze všech stran jakousi uschlou vytvrzenou červenou pěnou vycpávky, to všechno obaleno černou bužírkou tlustou, tedy silnou, ve vrstvě tak centimetrové.
Nežli se ovšem ti dva přeludi na cosi zmohli, odkudsi se ozvalo cosi jako zvuk hlášení nádražního rozhlasu, který čekajícím cestujícím sděloval,
Pane kolego,
jeden z možných přístupů k tomu o čem píšete, vykládá velice pregnantně
Gottlob Frege ve svém článku Myšlenka. Rozlišuje význam, což je
v typickém případě věc, ke které slovo odkazuje, smysl, jakožto
způsob dannosti této věci, krrrrrrrr, který je nicméně stále ještě stejný
pro všechny uživatele jazyka a představu, krrrrrrrrrrrrrr, která se liší od uživatele
k uživateli. Někdy se taky užívají, krrrrrrrrrrr, termíny denotace, slovníkový,
a tedy pro všechny mluvčí stejný význam, a konotace, krrrrrrrrrrrrrrrr, to, čemu vy
říkáte významový obal,
kkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkrch,
profesor filozofie Jaroslav Peregrin ať se dostaví do dopravní kanceláře, kde na něho čeká profesorka lingvistiky Jarmila Panevová,
kkkkkkkkkrrrrrrrrrrrrrrrr,
na kolej pátou přijíždí vlak.

Rozhlas jsem přece přestal poslouchat zrovna ten večer, co oni tenkrát odpoledne ukončili rušení Svobodky.

Jo bývaly to tenkrát krásné časy,
krrrfffllllllllllllllllllfjúúúúúúúúúúúúúúmnmnmn,
wwwblwwwbl,kulijéééééééézzssssssssss,
ddsssrrrrhrrrrrrooooooooooooqqqqqqqqq,
mám na ně takovéto hezké vzpomínky.

[11.12.2012, 17:46]
Pokud to ty hráš
na ukulele, skonč s tím
hned, doprdele!

Tak to teda byla rána!!!
Od stropu dolů k dlažbě nádražního vestibulu náhle padalo cosi jako bílé promítací plátno, nahoře na podélné tyči drželo pevně, po celé délce letu dolů se mezitím svisle vypnulo, natáhlo.
A vzápětí jakoby časomíra začala po něm psát v řádcích černá světelná písmena.
Černé světlo mi v té chvíli připadlo stejně nelogické jako písmena napsaná za sebou v řádku, který zněl,
PARADIKTUM,
další vzápětí vyhlížel stejně,
PARADIKTUM,
když jich vězelo pod sebou takových řádků deset,
bliklo to, z černé byla naráz žlutá,
PARADIKTUM
PARADIKTUM
PARADIKTUM
PARADIKTUM
PARADIKTUM
PARADIKTUM
PARADIKTUM
PARADIKTUM
PARADIKTUM
PARADIKTUM,
a odkudsi z ampliónu nádražního rozhlasu se ozvalo po odkašlání,
Tak to bych teda měl.

Pak cosi po písmenkách postupně vytučnilo dvě úhlopříčky nápisů PARADIKTUM zleva shora vpravo dolů a druhého zleva dole vpravo nahoru PARADIKTUM, vznikl tučný kříž, zatímco netučná písmenka změnila na displeji naráz barvu na zelenou, aby vyvstal žlutý kříž ve tvaru X na zeleném poli,
jen kdosi ještě zažlutil do plochy plného čtverce,
DI
DI,
středovou část obrazce, a potom do souvislých žlutých ploch i písmenová ramena onoho obrazce X.
Vzniklo cosi jako vlajka, podobná křížnou iluzí třeba té anglické,
kdo si neumí podle popisu ihned představit, blbci pošlu reprodukci poštou, nebo ať si na obrázcích Google.com zadá pokyn paradiktum,
Tady máš korouhev svatého Paradiktýna, krrrrch,
slyšel jsem souběžně odevšad chřápat membrány v nádražním rozhlase.

Jenomže kdo si myslí, že to byl konec snu, tak takový se z nedočkavosti mýlí, poněvadž odkudsi přede mnou se uvnitř té dvorany plzeňského Gottwaldova nádraží náhle zjevil už takový jeden s rozvinutým žlutozeleným práporem svatého Paradiktýna, držel ho oběma rukama a záměrně jím co nejvíc máchal na tyči žerdě, kdepak, ona to vlastně byla blondýna s ňadry ven, a tenhle hermafrodit pronesl,
Dobrý den!, Pěkné dny!,
jmenuji se Vratislav Zouhar, ezoterik.
Jde o to, na co jste myslel a souvislosti s tím… Musíte bádat sám, v tomto vám nikdo moc neporadí. I lidé poměrně zkušení někdy dlouho netuší, co jim z mysli a pocitů vylezlo…
Dalo by se říct, z mého pohledu, že je tam symbolika dvojitého řádu, dva čtverce, kdy oba řády jsou propojené a vzájemně si podřízené. Vzhledem k barvám, to může být vztah přírody a duševních bytostí či přírodních pochodů v nich. Atakdál… Pokud by jste ovšem myslel třeba na automobilovou továrnu, tak to může znamenat klidně zaměstnanecké poměry. Atakdál…

Pojďte radši pryč,
zatahal mě kdosi znenadání zezadu za loket,
To paradiktum mu, troubovi, vemte, bude vaší korouhví po celý zbytek příštího života.

Otočil jsem se za hlasem.
Díval jsem se na vetřelce s malou bradkou, kohosi mi připomínal, a tak jsem se ho zeptal,
A vy jste tady kdo?,
Sigmund Freud k vašim službám, profesor Sigmund Freud.
Tam ten od vás, ze lžíce, nože a vidličky.




Téma týdne "Noční tvorové"

11. prosince 2012 v 9:42



Někteří noční tvorové se jmenují přístrachy.
Setkáváme se s nimi neradi, nejenom proto, že v nás při setkání vzbuzují kozí dech.
Hrůza nás při setkání s nimi jímá, výčitky, poněvadž nás navštěvují zejména ve tmách tmoucích, o nocích tmavých, když zrovna kvůli nim nemůžeme spát.
A pokud jsme snad doposud spali v klidu duší, vzbudí nás.
Některé z nich dokonce mají jména, ten můj se mi zjevuje pod jménem SLOVO, Huhahá!!!, vykřikuje na uvítanou, žádnému tyhle související zážitky nepřeji.
Ten můj přístrach jménem SLOVO, má kostru sbitou z latí, zřejmě smrkových, natřených lakem fosforovým v odstínu tak nepříjemně vtíravém, že vzbuzuje žaludeční nevolnost.
"To jsem já," zlomyslným kvikotem běsní, "žádné jenom tak ledasjaké řezivo, nýbrž kostra slova, čili význam slova, huhaháá, to si pamatuj!"
Při jejím makabrickém doprovodném tanci si posléze dotyčná kostra pokaždé cosi zlomí, nějakou končetinu nebo tak, ale to jí vůbec nevadí. Sedne si totiž, odkudsi vytahuje obvazy a fáče, začne si zlomeninu v šíleném trysku ovinovat, kvíleje při tom to její uširvoucí huhahóó!!!
Za takového jekotu se po celém těle začne po celém těle obalovat vatou, cupaninou ze starých hader, koudelí, ba i třeba suchou trávou nebo rozárem, za pár chvil nabyde podobu vzduchem naplněných kaučukových fotbalistů, jak je známe z obrázku známé knihy Eduarda Basse.
Přes svůj vypasený kulovitý zjev si na sám konec navlékne ohromnou bílou noční košili, huhahéé!!!!!
"Byla jsem kostra slova, význam, teď jsem pro veřejnost forma slova, forma slova, pamatuj si," bije se dlaněmi v objemný břich i prsa a huláká.
Huhahúú!!!!!!!!
A zrovna v těchto chvílích nastává situace mých vlastních běsů a zase já začínám řvát po tom vyžraném přístrachu.
"Ale jak se jmenuje to, co máš uvnitř, čím jsi teď vyčalouněno nad kostrou?"
"Co by tam bylo, co tam teda tak vidíš, jestli chceš, šáhni si!!! Ucítíš tak leda hmatem pšouk, blbečku!!! Vnější podobu s kostrou bez těla!!!"
Huhahýý!!!!!!!!!
Takže se pokaždé vrhám, abych tomu stvoření bez tváře tu jeho noční košili svléknul a dokázal tak, ono cosi uvnitř slova, čím přece tako kostra musí být obalena, aby slovo zaujímalo jakýsi vnějškově viditelný tvar, aby mělo nějaký význam, hodnotu nebo stav.
Ovšem pokaždé se takto snažím marně, jen co si umanu, že k tomu svému průzkumu vyrazím, bělostný noční přístrach ve tvaru slova náhle vždycky zmizí, jako by mu z jeho objemného těla kdosi naráz duši vypustil.
Huhahíííííííííííííí!!!
Řve syčivě pokaždé přístrach slova za sebou až do úplného ztracena.
"Jen si řekni, blbečku," vysmívá se mi pouze z dálky s ozvěnou, "jak by se podle tebe mělo jmenovat to, co ve mně hledáš?"
"Paradiktum!!!" hulákám pokaždé za nočním přístrachem ve tvaru slova z přestálé nouze celý zpocený.
"Paradiktum, přece paradiktum, ty lingvistický kreténe!!!"
Huhahöööööö!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

öööö
ööö
öö
ö



SNAD SEM NA BLOGY DOCHÁZEJÍ STUDENTI, MOŽNÁ I TAKOVÍ JINÍ, KTEŘÍ…

7. prosince 2012 v 10:06





Společenské oblečení není třeba, obzvláště doplněné motýlkem a nebo dámskou broží podobného paradiktálního druhu.
Návnadu jsem příštím textem uložil, tedy nalíčil - ale radši napíši nastražil, neboť na samo slovo líčení by se mi dovnitř nahrnuli titíž vděční zevlouni, ponejvíce tedy zevlounky, stránek pro ženy, milovnice col a dermacol-ů, huš, huš, huš, husy, takových mi sem netřeba.
Nastraženo tedy příštím textem mám především na studenty, z nich zejména na studentky, ale taky na žákyně i žáky, dokonce i absolventy a absolventky, tady v téhle pasti, co před vámi za chvilku odhalím, a tedy již neuchráním před naprostými debily, jimiž jsem jinak ve všední dny i svátky doširoka obklopen, když nejlépe by se mi pro příští účel hodili tací, co se zajímají o jazyk jako řeč, čili lingvistiku, když z oslovovaných nevylučuji ani filozofy nebo lodní modelářky, ba spíše naopak.
Sám se přiznám, že si nevzpomínám, že by mě kdy ve školách kdosi cosi takového učil, a nebo možná jiné ano, když já třeba tenkrát zrovna chyběl pro nějakou nemoc tělesnou.

V každém případě začnu výrokem filozofa Ludwiga Wittgensteina, který mínil, že slovo obsahuje všechnu naši mytologii - tedy naši, každého individuální, související s daným slovem, jak jsme ho, a v jakých souvislostech nebo s jakými zkušenostmi, za život uslyšeli, přečetli, použili, nebo sami promysleli.
Oproti předešlému zde máme mínění starořeckého filozofa Platóna, které shrnul definicí zvanou pojem významy dílčích slov podle nejelementárnějších znaků, kdy tedy třeba stůl je jako pojem dán stolovitostí, nejčastěji čtyřmi nohami a horní plochou deskou.
Je tedy stůl Wittgensteinův slovo jako věc obalený významovou vrstvou stolovitosti jakési každému individuálně známých historek, zážitků, mínění a třeba i klípků, pak zde máme stolovitost Platónovu jako cosi věcnějšího, jednoznačnějšího, pro všechny uživatele srozumitelně univerzálního a víceméně stejného.
Jedno pojetí stolu nevylučuje to druhé, v chápání smyslu stolu jako poselství a nebo věci se doplňují - a tady je ta past a návnada, chachacha, směji se ďábelsky, tady to voní, myšišky, po tom vůbec nejvyuzenějším špeku, pokud platí oboje, náhle nám tu vzniká cosi v podobě futrálu, lusku a nebo rukávníku, slovem též štucl, jakýsi ten legendistický prostor kolem každého významu jako slova, pokud můžeme takto vnímat, a je přípustné tohle vidět a dokonce odlišovat, jak se to významové nevzduchoprázdno každému jiné tedy univerzálně jmenuje?

Jak se to jmenuje?
Jak se to jmenuje?
Jak se to jmenuje?
Jak se to jmenuje?
Jak se to jmenuje?
Jak se to jmenuje?
Jak se to jmenuje?
Jak se to jmenuje?
Jak se to jmenuje?
Jak se to jmenuje?

A nebo mi, táááákhle vzornému poškolákovi, někdo snad chce říci, dokonce opáčit, že v celém našem Vesmíru nic takového neexistuje, cosi co obklopuje jednotlivá dílčí slova, jako naši dílčí Zeměkouli obklopuje vzduch?
Že celá tahle moje past je holý nesmysl stojící na naprosto nesmyslném předpokladu, pro nějž zrovna váš učitel češtiny by vás odehnal ze stupínku s pětkou, kdybyste se ho na cosi tak nesmyslného zeptal, zeptala, zeptali?

Jak se to jmenuje?
Jak se to jmenuje?
Jak se to jmenuje?

Pokud neexistují slova obalená našimi intepretacemi světa, jimiž svět uchopujeme, vyjadřujeme i popisujeme, potom už snad ani neexistuje ten svět.
Ve stejném smyslu pak neexistuje ani poezie, která v jejích záslužně nepominutelných případech právě ona hledá ony pestrobarevné obaly již dávno dávno vypelichaných slov, jež třeba hned bez ní by vypadala, ta mrtvolně lysá slova, nějak jako kadávry mražených supermarketových kuřat nalisovaných do truhel těch papundeklových obdélníkových škatulí.

Jak se to jmenuje?
Jak se to jmenuje?
Jak se to jmenuje?
Jak se to jmenuje?
Jak se to jmenuje?
Jak se to jmenuje?
Jak se to jmenuje?


(Praporec svatého Paradiktýna.)



ZÁSADNĚ ZÁSADNÍ MAIL Z MÉ SAMOTY.

2. prosince 2012 v 14:21



> Datum: 02.12.2012 07:22
> Předmět: Milá paní kunsthistoričko Zuzano, vstáááávat!!!
>
Mám ze sebe radost, a tak se podělím:
včera v poledne jsem dal na Písmáka tohle jen jako text:
Večer jsem pak k tomu přidal ten obrázek dole tam.
Pampadam.
Dneska rána jsem to rozvinul animací v příloze - kdy jsem dostal ve výsledku cosi jako návrh standarty, korouhve nebo praporce, jak se kdysi nosívaly na tyčích na začátcích průvodů kostelních procesí.
Takže máme Paradiktýnovo logo, dá se vytisknout na tiskárně, slovenské děti by se s nimi nad hlavou mohly projít průvodem, jestli ještě budou učitelé stávkovat.
Příští rok přestupný nebude, ale potom následujícího 29. února by se již s takovým znakem mohlo slavit veřejně.
Mějte tedy, milá paní kunsthistoričko Zuzano, tuto znakovou možnost v patrnosti do příštích období - prosím vás.
Co se týče případné barevné verze znaku, barvami lidového světce Paradiktýna bývávaly přece odpradávna zlatá na zelené, aspoň z barevné kombinace koruny na jeho vyobrazeních se to zdá/jeví průkazné.
Hezký paradyktýnový den přeju.
L.









Každá případná zde dáma si s použitím tohoto motivu může připravit sponu -- a nebo jiný obdobně paradiktální šperk.