JAK BYL V PÁTEK SVĚT ZACHRÁNĚN – A JAK JE DLOUHODOBĚ NIČEN.

23. prosince 2012 v 11:57



S množícími se zprávami o neodvratitelném konci světa, jsem si minulou středu koupil po plechovce žlutého a zeleného balakrylu, což mě stálo málem přesně 321 korun, když do této sumarizující částky jsem zůstal v krámu + 1 korunu dlužen, jaká je tu okolo mne apokalyptická drahota. Cestou na adresu mého prozatímního trvalého bydliště jsem zamířil na tržiště nekolkovaných alkoholů, kde jsem si vyprosil 2 na ně již typizované papndeklové krabice, po návratu na adresu je rozložil a nalepil na sebe a získal tak plochu pro budoucí znak kříže svatého Paradiktýna, tedy kromě jiného i patrona dlouhého života, jehož stejné znamení bylo v dávných časech používáno na praporcích a korouhvích, které nosívávali účastníci prosebných procesí zaříkávajícíh třeba mor.
Budiž řečeno hned na úvod, že tahle naprosto úžasná síla je na současný tuzemský bolševismus naprosto slabá, proti němu by byly třeba mnohem účinnější kartáče!!!
Ale budiž, mám to vyzkoušené, rakovinu v organismech vůči mně vzpurných individuí však dokáže tento multimediální zářič vyvolat - tak aby nebyl cosi vert proti tomu ohlášenému kataklysmatu světa, který nám zrovna v těchto časech nastává…

Takže jsem natřel obdélníkový formát papundeklu celý nazeleno, celkem mi schnul čtyřikrát, nežli jsem domícháváním barvy bílé dosáhnul alespoň přibližného tónu základní barvy pozadí pro boj se zly tak osvědčeného znamení.
Pak jsem se pustil do žluté barvy paradiktýnského kříže, který jsem v tvarové plnosti jeho znaku zahlédnul onehdy po celých staletích jako první v současnosti paradiktálně žijící smrtelník.
Přičemž i ti, co paradiktálně nežijí, ho nikdy předtím neviděli taky.
Tady stačily jen nátěry 3, abych dosáhnul aspoň přibližně nutné tvarové energie, když původní znak kříže svatého Paradiktýna je znám ve znamení čtvercovém, zatímco přepravní obaly pančovaných alkoholů charakterizují obdélníky, kdo nechápe tuto prajednoduchou multimediální souvislost a vazbu, z příštího mého líčení již nepochopí vůbec nic.

Pro přestávce, která byla nutná k odchodu všech těch zcela zbytných zevlounů od monitorů, pokračuji v líčení již jen sám pro sebe, jsem na cosi takového odevždycky zvyklý, takže mi příští bude aspoň odsýpat.

V pátek dopoledne jsem natloukl žlutozelený papndeklový znak kříže svatého Paradiktýna na tyč jako jakýsi tentokrát líc, když rubem se rázem stal paradiktální transparent použitý onehdy, tedy přesně 17. listopadu, jako tenkrát původní líc v účelu autenticky demonstračním mne jako účastníka několika protivládních manifestací dějících se odpoledne po sobě na ploše největšího z rynků ve středu města Ostravy.

S takovýmto zasloužile multimediálním instrumentem jsem dorazil předvčírem odpoledne vlakem do Opavy, po svých se dopravil před aulu v prvním patře budovy rektorátu Slezské univerzity, kde jsem si v nadbytku času prohlédnul nástěnku plnou jmen zdejších bolševických hodnostářů, a při těchto pohledech si pomyslel koledou: Soudný den nám nastal, soudný den nám nastal, se sviněmi nás zastal, se sviněmi nás zastal…

Cosi žánrově jako besídku a nebo matiné u příležitosti konce světa pořádali uvnitř, v té aule, studenti oboru multimedií Slezské univerzity, z nichž jeden z nich mě před pár dny mailem pozval, abych se na tuto sešlost dostavil. Vybaven obzvláště účinným transparentem, byl jsem připraven.
Rozhlížel jsem se tedy okolo sebe, kromě Myšky Minnie, jsem i v dalším průběhu kolem sebe nic multimediálního neviděl, natož abych nějak důsledněji zažil, jedinou zaříkávající korouhev ze všech účastníků jsem si donesl jediný, všichni další amanti se sem po onom tupě degenerativním domorodém způsobu dostavili kvůli zábavě a rekreaci, dychtivi zejména hlášek a jiných obdobně imbecilních tuzemských ne smyslů.
Cosi se pořádalo, co mělo mít význam, a význam s nějakým rozumným děním může mít jen to, do začátku čeho se vloží nějaký intelektuální vklad, tedy autentické dílčí vklady přítomných.
Vklad. Popřípadě: dar. Aby se dělo, jen a pouze ve výši vstupního daru dělo, nenaliješ-li do motoru benzín, neujedeš ani metr!, tak zní ten základní zákon vší multimediality - a ani jsem se nedivil, že zde v prostředí auly v budově rektorátu opodál totemicky bolševických nástěnek se cosi tak samozřejmého neví, když zde hned prváci, multimediální kandrdasové, nemají povinný zápočet z předmětu Autorská četba Zlaté ratolesti Jamese Georga Frazera.

Já byl vybaven, já byl tedy připraven, s praporcem zahnat konec světa, jak i ve výsledku nakonec stalo se. Vždyť i po pátrku ten mně obklopující tuzemsky bolševický svět trvá, i studenty opavské multimediality ve výsledku semele.
Dostavili se do obecenstva, bez darů, bez myrh, zlat i kadidel, bez rozsvícených protihromových svící, nekostýmovaní, jen za zábavou a rekreací, multimedialisté prosti jakékoli veřejné manifestace vizuality a teatrality, vybaveni už jen jedinou dovedností: zbavit jakékoli slovo jeho významu rozložením do dílčích kliků palcem dolů (ano, blížím se v tomto mém vyprávění až k antice) na displejích mobilů.
Nevybaveni jiným pro jakoukoli multimedialitu zásadním zápočtem, tentokrát z předmětu Autorské povědomí o Aristotelově Poetice, zcela minuli dílčí významnost jiných darů, tedy čehosi, podobenství jiného druhu dramaturgického vkladu, který jim poskytnul od jeho řečniště docent Siostrzonek - ano, ty dvě jeho přinesené krabičky sardinek pro polárníky, a ta půllitrová láhev demytizovaného alkoholu, poskytnutá mezi posluchače kolovat. Spiritus znamená duch.
Komu se okamžitě v tu chvíli nepospojovaly alespoň tři dílčí významové souvislosti, neproběhlo u něj naprosto samovolně náhlé smíšení dílčích žánrů, andělem multimediality již nebude nikdy navštíven.


Seděl jsem tedy ve tmě sálu se vzhůru se stupňujícími řadami sedadel, dolní konec tyče přineseného transparentu zapřenu o nadkolenní levé nohy, poslouchal, v hlavě si jist, že neodvratitelný konec světa zde již dávno nastal, když neviděl jsem zde vůkol, pozván multimediálně do prostředí údajně multimediálního, multimediálního nic.
Všechno okolo byla pouze dějící se jednorozměrná ilustrace, marná improvizovaná výstava studentských fotografií v předsálí, marně v sále promítané ilustrativní video.


Marnost těch roztodivných obrázků ilustrujících obě rekreativně kratochvílné přednášky na téma aktuálního zrovna konce světa, jemuž já neohroženě celou dobu držel vstříc aktuální líc mého přineseného transparentu se znamením kříže svatého Paradiktýna.
Marnost, marnost, marnost.
Marnost nad marnost.
Habalahabalim.


Svět jsem, i přesto, jak debilně vypadám před aulou na původních fotografiích studenta opavské multimediality Romana Mrázka (odevzdal je do 24 hodin, bon!), svět jsem tedy předvčírem v pátek před zkázou zachránil.
I když jen pro bolševiky, ale co nadělám, lepší už to kolem do konce mých dnů už nebude.
Na cestě do Opavy i cestou nazpátek jsem podvakrát projel nádražím s označením Ostrava-Svinov, tedy místy, jimiž tenkrát v 16. roce párkrát projel jako válečný voják na jeho cestách do Vídně a nebo Olomouce a nazpět do Haliče zas Ludwig Wittgenstein, pozdější filozof, bez jehož vlivu by žádná multimedialita jako potenciální možnost lidsky autorského vyjádření nikdy nevznikla.
To se ví, v okolí nástěnky oslavující bolševické hodnostáře připomínán není, natož aby byl jako nutnost vzpomenut studentům multimediality alespoň v podobě prváckého povinného zápočtu.

Při dojezdu do cílové stanice měl osobní vlak od Opavy jen pouhých 8 minut zpoždění, jiný na mém místě by konstatoval smířlivě, že to s tím koncem světa onehdy v pátek vlastně dobře dopadlo.

Vždyť hned nazítří ráno vypustil tento stát z vězení v Rapoticích amatérského multimedialistu Romana Smetanu, žádný z opavských multimedialistů se ho ani lidsky nebo občansky, natožpak autorsky!!!, nezastal.

Jaký to tedy vlastně svět trvá?



 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 skryta-pravda skryta-pravda | E-mail | 24. prosince 2012 v 9:58 | Reagovat

Máš to hezké nevadilo by ti kdybych si něco zkopírovala ????

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama