Téma týdne "Noční potvorové"

13. prosince 2012 v 11:17



Vůbec nejradši z mých paradiktálních snů mám ty, ve kterých cestujeme s Ludwigem Wittgensteinem v rychlíku na trati z Bohumína do Břeclavi. Popřípadě -ě.
Do jakého tvaru je daný název skloňovat správné, netuším. Poněvadž do téhleté stanice jsem ještě nikdy nedojel.
Nastupuji do našeho společného rychlíku ve stanici Ostrava-Svinov, nedávno ještě Poruba, na nádražích se ještě nepíská, nýbrž postaru zvoní železnou hůlkou na bronz zvonoviny, on už se veze po kolejích C.K. severní dráhy přes Krakov odkudsi z fronty v Haliči. Přistupuji, on mě vyhlíží pohledem do uličky, sedíme pak na těch nepohodlných dřevěných sedadlech, on v šedé polní uniformě dělostřeleckého desátníka se šikmými zlatými prýmky jednoročáka na konci rukávu, on, on, on, pražce duní, v každé větě zvon.
Medaili za statečnost ve stejně zlaté barvě někdy stříbrné s sebou nevozí.
Vystupuje pokaždé v Přerově, aby přestoupil na navazující vlak do Olomouce, jako činíval tenkrát v onom válečném roce šestnáctém, já sám sotva dojedu do Hulína, nevzpomínám si, kdy naposledy jsem to vydržel do Starého Města, samota jediného cestujícího i ve snu bývá smutná, je zvláštní, že jsme nikdy s Wittgensteinem necestovali směrem k haličské frontě nazpátek.

Povykládat bychom si toho moc nemohli, já německy neumím, a on zas česky ani tón, ale přesto si rozumíme, když na sebe vzájemně šikmíme oči, a co nejvíc možná s čínským přízvukem jeden přes druhého mňaučíme slovo Ding.
Diiing. Diiiiiiiing. Diiiiiiingng.
Jde nám to pokaždé náramně.
Meze našich jazyků, jsou prolínajícími se mezemi našich světů.
Každé naše slovo v sobě obsahuje všechnu s ním související mytolo

!!!!!!!!!

Sakra, sakra, jsem zase v tom!

Už se sem opět vetřelo to zpropadené noční paradiktum, je lstivé, každá moje aspoň trochu související představa ho ihned do mých snů přivolá. Bez ohledu na noční či denní hodinu!
Zrovna včera jsem možné okolnosti jeho existence popisoval jednomu analytickému filozofovi do Brna.

A teď se mi moje argumenty vracejí ve tvaru čehosi jako velikých hoven, takových těch velmi úspěšných psích exkrementů, jak bývají s patřičnou slovní chválou zpodobovány v televizních reklamách. Na psí žrádlo, ne psí četbu, to se ví.

Takže máme před sebou cosi jako hovna v konzistenci tuhé tak akorát, aby je bylo možno vystavit jako objekty v prostoru výstavní síně, ani se moc nedivím, že jsem vzápětí nějak tam.
Jsou to taková hovna zvláštní, jakoby z průhledných střev, v některém vidíme natlakován předtím vyblitý bramborový salát, v jiném je zase nefedrován prejt z těla svatého Antonína. A tady piliny, a tady na malé kuličky drcený polystyrén, a tady zase namačkány v kusech nekonečné noviny denního tisku s nejčastějším titulkem L´Humanité. Výborné je tady to hovno ze směsi padáků a para ořechů, oproti například paradiktu psaných takhle zvlášť.
Mohli bychom se zde seznamovat s výstavními hovny kus po kusu, některá, jakoby pro našince v krámech bývá tlačenka, je rozříznuto ostrým řezem napříč, abychom to, co je uvnitř, naprosto necenzurovaně viděli.
A každé z těch hoven se nějak jmenuje.
Zrovna tohle z profilem rozťaté dětské paže někde v předloktíčku se hlásí názvem Jeníček a Mařenka.
Tohle zase výstavní hovno komusi připomíná zážitek nazvaný Cesta do SSyrakus.
Motýlí křídla nad New Yorkem.
Heleme se, tady tohle žluté nazvali přesně podle toho Wittgensteina, se kterým jsem zrovna před chvíli seděl ve stejném rychlíkovém kupé.
Vidíš-li Číňana
Je mi náhle jasné, že všechna ta hovna tady vidím proto, abych si zítra do lotynky vsadil číslo nekonečného smradu, tedy osmičku.
8!, nesmíš zapomenout, přísahám, čtu vzápětí na jedné z vizitek.

Filozofie.
Židle.
Noc.
Drakula.
Fazole.


/pokračování zítra/




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kikina Kikina | 13. prosince 2012 v 12:09 | Reagovat

dlouhé :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama