Březen 2017

QUO VADIS, DOMINE… (13.)

19. března 2017 v 11:40



Už jsem si byl jist, že po onom vyjádření právničky městského úřadu prostě dotyčnou pominu, a začnu se věnovat už přímému sběru, navíc přesvědčen, nebo alespoň předpokládající, že někdo z těch, kteří sem vstoupí, se zamyslí nad kontextem; popřípadě nad analogiemi, které z některých detailů této zcela běžné písemnosti plynou.

Nestalo se, dnešním zdejším i zločinné připadá zcela samozřejmé, naprosto si nejsou schopni jiné znění představit.

Zákon neukládá kandidátovi, obecnímu úřadu, ani jinému volebnímu orgánu povinnost "autorizovat" listy či sešity, které budou sloužit ke shromažďování podpisů osob podporujících kandidaturu. S ohledem na to Vaší žádosti o autorizaci "předvolebně petičního sešitu" nemůžeme vyhovět.

Pominu ono slovo my použité v textu, který podepsala jen jedna, aniž tuto vyjádřenou pomnožnost hrozby silou odebéřu ho jako výraz povyšování úřadu nad občanem, jako ono dávně vaculíkovské panování, jež svědčí, že v posledních 27 letech se tu nezměnilo nic.

Nadále platí praxe onoho nadlidství funkcionářských časů coby odznaku síly plynoucího z papalášsky zastávaného postavení, z hodnoty přiřčené komusi ještě vyšší neochvějnou autoritou, jakož i z byrokratického autoritářství, nomenklaturní vyvolenosti, dokonce sebevědomí předurčenosti a tak dále - říká se takovému mluvnímu postoji plural majesticus, tedy způsob, jímž mluvčí dává najevo svou vážnost jako neochvějnou povýšenost svého postavení.

To, že zákon cosi nezmiňuje nebo nezakazuje, neznamená, že ono cosi neexistuje nebo nemůže být zohledněno nebo umožněno.

V tom, co není zakázáno, je možno vyhovět.

Jen je třeba rozumět, a respektovat je a nikoli účelově zneužívat, tendencím významových analogií obsažených v onom slovu samém.

Vyhovět nikoli ve smyslu vyhovění žádosti o milost v případě trestu smrti pro odsouzeného v politickém procesu 50. let, kdy obdobně nebylo možno kvůli vůli, či nevůli, strany a vlády vyhovět - nýbrž vyhovět ve smyslu kooperovat, podílet se, usnadnit, zohlednit zrovna tento malý kousek na čemsi jako cestě ke společně zažívané situaci zvané demokracií. Nejde jen o to, že opatřeno nějakým razítkovým signem spolupráce s jakousi institucí, která sama vzniká jen volbami, bych před těmi volbami i já takovou kolegiálně potvrzenou důvěryhodností přece šířil mezi veřejností docela jen drobnou zprávu o důvěryhodnosti sytému, svého druhu laskavě vstřícnou demokratickou osvětu.

Takto přečteno, neboť neochotou, nezájmem a škodolibostí písemně úředně vyjádřeno, s vyřazením slova laskavost z používaného slovníku, pak tedy platí, že systému na těch, jež by ho měli autorizovat, stvrzovat, vůbec nezáleží, naopak, že pro systém je zásadní co nejvíc každé dílčí lidské svobodě vršit překážky, neboť není větším trestem nežli bezesmyslně namáhavě beznadějná práce, jak soudil Albert Camus, a že taková robotárna neobsahující samet svobody, a zejména nějak ztížená a jakkoli naoktrojována navíc, je tu trestem, obdobně jako v nějakém koncentráku anebo gulagu.

Včera, s dokončením počtu tuctu, jsem se už nemínil v tomto smyslu obtěžovat.
Nedalo mi to, nakonec i apoštolů bylo taky s jejich atamanem 13, proto, stejně jako kdesi na začátku uvnitř prvního mého blogu o stavu či poslání příštích komunálních voleb v Českém Těšíně, které se uskuteční až teprve na podzim příštího roku, postačí mi již dnes, půldruhého roku před nimi, k popisu jejich důsledku, prostředí nebo s nimi související atmosféry pouhá jediná věta.

TENTO STÁT JE GENOCIDNĚ ZLOČINNÝ.

> Datum: 19.03.2017 11:24
> Předmět: Dobrý den, na základě instrukcí obsažených v písemnostech zaslaných mi posledním e-mailem,
>
míním každý můj petičněpodpisový list, tedy sešitovou stránku A4, opatřit tímto titulkem:

SOUHLASÍM S KANDIDATUROU MGR. BOHUSLAVA LOJKÁSKA, STB VEDENÉHO JAKO NEPŘÁTELSKÁ OSOBA, V NEJBLIŽŠÍCH KOMUNÁLNÍCH VOLBÁCH V ČESKÉM TĚŠÍNĚ, KTERÉ SE USKUTEČNÍ NA PODZIM ROKU 2018.

Pokud toto znění není dostatečné, aby splnilo kterýsi příslušný dílčí nárok volebního zákona, sdělte mi nazpátek svoje výhrady.
Lojkásek.

Přičemž pod touto hlavičkou míním vést 4 svislé kolonky s těmito nadpisy:
- JMÉNO, PŘÍJMENÍ
- DATUM NAROZENÍ,
- MÍSTO BYDLIŠTĚ - tedy: Český Těšín, bez údaje ulice
- PODPIS
.
Vyhovuje volebnímu zákonu pro komunální volby?


* * *

QUO VADIS, DOMINE… (12.)

18. března 2017 v 10:05



Odnikud nikam nikudy, odpovídám, pokud by se mě vůbec někdo ptal.

V náladě hluboko přehluboko pod hladinou alespoň náznaku úsměvu začínám svůj tuctový, neboť dvanáctý, blog, v němž shrnu a málo doplním, pro případného nějakého zájemce, jenž si hodlá zcela neuváženým nápadem podpisové předvolební akce naprosto zhnusit jeho společenské okolí.

Co se týče bankovky s polodetailem prezidenta Masaryka, z nedostatku hotovosti jsem se musel podívat na internet: zakladatel toho hnoje kolo mne je vytištěn spíše modře nežli fialově, jiný by jistě uviděl, popsal odstín ještě více zřetelně.

Pak už se nehodlám rozepisovat o ničem jinším, shrnu tedy, co jsem se dozvěděl nazpátek z e-mailové korespondence s úřadem.

Na webových stránkách města Český Těšín je zveřejněna nabídka inzerce v Těšínských listech a pokyny pro dopisovatele (http://www.tesin.cz/tesinske-listy-kulturni-zpravodaj/tesinske-listy/nabidka-inzerce-a-pokyny/). V pokynech se uvádí, že vyloučeny ze zveřejnění budou (mimo jiné) příspěvky politických stran či uskupení (s výjimkou předvolebního čísla). Zveřejnění dokumentů dle Vašeho návrhu je tedy s ohledem na výše uvedené v současné době vyloučeno.

Jak jste byl informován naším přípisem čj. MUCT/8292/2017 ze dne 03.03.2017, volební zákon (zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů) upravuje mimo jiné náležitosti petice, která v případě kandidatury nezávislého kandidáta nebo sdružení nezávislých kandidátů tvoří nedílnou součást kandidátní listiny. V § 21 odst. 4 se uvádí: "Tvoří-li volební stranu nezávislý kandidát nebo sdružení nezávislých kandidátů, připojí volební strana ke kandidátní listině petici podepsanou voliči podporujícími její kandidaturu. V záhlaví petice a na každé její další straně musí být uveden název volební strany, název zastupitelstva obce, do kterého volební strana kandiduje, a rok konání voleb. Vedle podpisu voliče musí být uvedeno jeho jméno, příjmení, datum narození a místo, kde je přihlášen k trvalému pobytu, jinak tento hlas pro podporu volební strany nelze započítat. Nezapočítávají se také podpisy kandidátů samých. Potřebný počet podpisů voličů je stanoven v příloze k tomuto zákonu; číslo vypočtené podle přílohy se zaokrouhluje na celé číslo směrem nahoru. Potřebný počet podpisů na peticích uveřejní registrační úřad na úřední desce nejpozději 85 dnů přede dnem voleb". Forma petice ani další její náležitosti nejsou stanoveny. Zákon neukládá kandidátovi, obecnímu úřadu, ani jinému volebnímu orgánu povinnost "autorizovat" listy či sešity, které budou sloužit ke shromažďování podpisů osob podporujících kandidaturu. S ohledem na to Vaší žádosti o autorizaci "předvolebně petičního sešitu" nemůžeme vyhovět. Co se týče způsobu a místa oslovení potenciálních voličů kandidátem při sběru podpisů na petici, ani tuto problematiku volební zákon neupravuje. Zpravidla se tak děje na veřejných prostranstvích či jiných veřejně přístupných místech. Úřední průkazy, kandidátské průkazky nebo jiná povolení či pověření se kandidátům nevydávají. Náš úřad nevydává ani povolení ke vstupu do budov pro osoby, které v nich nemají trvalý pobyt.
Vašemu požadavku tudíž nemůžeme vyhovět.

Ve městech s počtem obyvatel nad 10000 do 50000 se potřebný počet podpisů vypočítá následovně:
- pro nezávislého kandidáta 2 % z počtu obyvatel, nejméně 600,
- pro sdružení nezávislého kandidáta 7 % z počtu obyvatel.
Při komunálních volbách v roce 2014 bylo pro kandidaturu nezávislého kandidáta potřeba 600 podpisů voličů a pro sdružení nezávislých kandidátů 1750 podpisů voličů.

Na otázku, co dělám, jsem jednu zdejší hned časně ráno na fejsbuku zpravil:
Čeká mě tedy v rámci sbírání 600 podpisů určitě více nežli 600 pořádných ran do palice, pokud třeba se podepíšete hned na 1. pokus, tak potom o 1 ránu míň. … Hlavně si budu muset dojít pro popis Spartakiádního vraha Jirky, se kterým si pokaždé podáme ruce, když se občas potkáme - též mi ihned slíbil, i manželčin, jeden, který si odseděl 7 roků na Borech. Aspoň takoví mi v té mé obklopující chmuře dělají radost, dokonce možná já jim…

Abych však vydržel žití mezi zbylými, je to však málo.


* * *

QUO VADIS, DOMINE… (11.)

17. března 2017 v 10:42



Vnitřní veřejný život města = vnitřní podstata veřejného života města.

Cosi takového jako onu vnitřní podstatu zdejší město nemá.

KDYŽ DNES NĚCO NEUKRADNEŠ - JAKO KDYBYS VLASTNÍHO DĚDKA ZABIL!

Podobná hesla by se proto slušelo měnit co týden vyvěšena na transparentu vyvěšeném v průčelí radnice, zdejší obyvatelstvo si za projevovanou pílí taková nabádání jistě zaslouží.

S papírovou pětitisícovkou v hrsti, na jejímž líci je transparentně vytištěn obrázek Masaryka, a proto se jedná o nominál, svého druhu horní mez, v němž zde lze veřejně krást…
Takto vybaven, s končící slevovou in-kartou k tomu spolu se čtyřmi formátově úředně platnými mými podobenkami mého zrovna nejaktuálnějšího anfasu, předstoupil jsem před sklo nádražní pokladny - a strnul.
Uvnitř seděla osoba, která se vyjadřuje, že mě nemá ráda, takže jsem pro příští účel byl leda tak namydlen k popravě.
Přesto jsem neprchnul v beznaději, byť nevím, co mi dodalo příští sílu, v níž se já jako nějaký rytíř grálu začal vyptávat, třebaže jsem z nedávné minulé návštěvy věděl, neboť i jako narůžovělý linkovaný formát A4 předložený viděl, že kvůli příští slevě budu muset předložit úředně kvalifikovanou svou podobenku a zejména platný občanský průkaz, jak mi bylo zhruba před 14 dny sděleno.
Až do věčnosti nepochopím, nebo mi zůstane nevysvětleno, čímž se jedná o zázrak, ale jakýmsi nedopatřením se mi před přepážkou zablyštěl umělohmotným leskem obal prošlé in-karty zatím jen tak zcela nečinné v mé ruce.
"Dyť vy už jednu in-kartu máte. Pokud máte s sebou peníze, tak já vám hned tu novou slevu nahraju."

Hbitě jsem prostrkával pětitisícovku mezerou pod svislým sklem kukaně, aby všechno potřebné bylo vyřízeno a elektronickou bankou zinkasováno do tří minut, já mlčel, abych sebeméně nepřetrhl dějící se nemožné.

Musím ovšem dodat, že tato slevová průkazka se zústavší hodně prošlou mou fotkou bude platná pouze s předložením mého občanského průkazu, pokud se takto průvodčímu zamane.
Poněvadž na příští průsery mám zaděláno, takže, až mi po 13. dubnu začne slevová drážní průkazka platit, dostavím se před jinou přepážkou uvnitř s jinou zaměstnankyní a pokusím se na ní vymámit reklamaci: aby nějak elektronicky vyměnila v mém slevovém dokladu dosavadní fotografii za nejnověji novou vytištěnou o ploše zhruba 3 na 2 palce na výšku však k mému ouha na papíru, když bude se muset v takovéto operaci reklamační záměny použít externí skener až v Praze, a kvůli němu ten nový formulář - jenomže tentokrát mám již slevu zaplacenu na příští 3 roky, dokonce samým taťkou fialovoučkým Masarykem, jak jsem děl již v dnešním úvodu.

No vidíte, stal se zázrak, žádná genocida, ani ten glajchšalt, žijeme si tady radostně - jenomže kdybych byl stejně dlouho v Británii žijícím Britem, stačil by mi k vystavení takového dokladu pouhý zaplacený účet za plyn zcela standardně neopatřený fotografií, jak bývají ty obdobné naše roční; vždyť pokladní mě vidí in natura před sebou a mou nejnovější podobenkovou fotografii ji zrovna předkládám.

Budiž tedy dodáno, že v královské Velké Británii neznají, nenosí, rodilí Britové, individuální osobní identifikační, perlustrační a evidenční doklad ještě déle nežli třeba od časů Williama Shakespeara, s výjimkou pár let 2. světové války, kdy zlovolným nepřítelem britské demokracie na nebi, zemi i moři byla totalitní Říše úředně povinných kenkart, jejichž tradice platí okolo mne dodneška.

Za fialového tatíčka Masaryka taky nebylo…


* * *

QUO VADIS, DOMINE… (10.)

16. března 2017 v 19:01



Kdosi nemusí nasbírat kvůli témuž nic - zatímco já jsem, díkybohu, povinen 600krát víc.

Nehořekuji tedy, zvláště pak že v poledne bylo natolik příjemně teplo, že jsem vzal svůj úředně necertifikovaný sešit a došel si pro kohosi první podpis, naprosto cíleně, neboť nikdo jiný z celého města jako první na mém seznamu nemohl být uveden.

Bydlí v první příčné ulici za náměstím, sužuje ho cukrovka, též opakované dialýzy, které musí absolvovávat třikrát týdně, ač je o pár roků mladší nežli já. Ke všemu ještě mu onehdy doktoři nadvakrát uřízli půlku jednoho chodidla, takže se jednopokojovým bytem pajdá o dvou francouzských holích. Kdysi býval pohledný a k tomu vyhlášený děvkař, dneska přitloustlý se stydí vyjít ven z baráku.

Všecky tyhle deficity, nějak podobně jako v příběhu biblického Joba, jsou zřejmě trestem seslaným na něj za to, že tenkrát jediný v celém městě, v němž já nebyl, neboť jsem měl smlouvu ve stávkujícím železobetonovém divadle gottwaldovském, čert je za důsledky vem!, zkrátka byl ten mezi všemi jediný a první, který tenkrát na konci listopadu dokázal celý průvod přivést od budovy zdejšího divadla nahoře na kopci dolů cestou na náměstí až před radnici, v níž i dneska sídlí víceméně titíž jako tehdy před 27 lety.

Za kteréžto pochodování byl tedy odměněn půlkou uříznuté hňápy, každému tedy, co jeho jest.

Tak jsem za ním dneska v poledne se sešitem zašel, jiného tehdy nebylo.


Poněvadž vidí už jen s obtížemi, musel jsem podle jeho diktátu vyplnit celou délku 4 kolonek naprosto nejprvnějšího řádku, pouze se mi v poslední čtvrté kostrbatě podepsal.

Když vytahoval pro můj účel občanku, vyfotografoval jsem si ho.

Pokud by někdo namítal, že rozostřeně natolik, že není k poznání, opáčím pouze, že jsou takoví hovnopiši sami slepí natolik, že už 27 roků ho na ulicích nepoznávají a nechovají se proto k němu s takovou samozřejmou úctou, jak by se patřilo.

Cestou už nazpátek krátkou předsíní jeho bytu jsem si uvědomoval, že přes všechno vryté beznadějné soužení má radost, že aspoň já si vzpomněl, žít se mu už nechce, třeba jsme se takto poněkud rozmlženě viděli naposled.

Ostrost fotografie není zásadní, ani to, co je na ni zřetelně zobrazováno jako líbivé nebo důležité.
Vlastní význam fotografie jako listu spočívá v čemsi vnitřním, dokonce jeden francouzský estetik o tom napsal celou esej, přičemž právě tohle ono podobné cosi jako vnitřní veřejný život tohoto města, díky radničním šizuňkům a škůdcům bez sebemenší veřejné cti, tak zrovna cosi takového zdejší město samo už nejméně 27 roků postrádá.


* * *

QUO VADIS, DOMINE… (9.)

16. března 2017 v 11:26



Prozatím to vypadá tak, že mě ten zcela běžný linkovaný sešit koupený včera za 24 korun dostane leda tak do kriminálu, taková je to tady náramná svízel, ohlásí-li se toliko kdosi v této zemi jen jako pouhý volební kandidát, inu, genocida náramná.

V tom čase, který mi ještě arestu zbývá, já ovšem v tempu své veřejné předvolební kandidatury nepovolím, a tak si vzápětí dovolím jednu rozvinutější paralelu, která snad doloží jednu další v této zemi zcela běžnou, a obecenstvem si naprosto nevšímanou, genocidně zločineckou praktiku.

Vzájemné zneprávňování jednotlivců před ústavou.

Na úvod popisu této praxe uvedu jednu související paralelu dílčí, že totiž já, pouhý komunálně volební kandidát, jsem nevypil sebemenší konzumní množství jakékoli formy etanolu již od půle července 1989, kdy jsem veřejně pronesl, že tento převrat chci zažít střízlivý.
Poněvadž k žádnému převratu prozatím nedošlo, zůstávám již déle nežli 27 roků v jeho střízlivém očekávání, zatímco třeba prezidentský kandidát Zeman, bez ohledu na nějaký převrat, pije vše, co nejenom teče a etanol obsahuje třeba i v rosolovitém skupenství, a dokonce se hrdě se k tomu veřejně hlásí.
Mám tedy dojem, že už hned v této vstupní jednotlivosti je mezi námi dvěma, jako ohlášenými kandidáty postavenými před zrcadlo platné ústavy, jistý rozdíl, v můj neprospěch, nerovnost, to se ví.

Jak jsem se dozvěděl z písemností zaslaných mi onehdy zdejším městským úřadem, ve městě, které obývá, tedy: je v něm přihlášeno k pobytu, asi 26 000 obyvatel, musím mezi nimi na podporu své kandidatury sesbírat 600 podpisů.
Na podporu kandidáta Zemana stačí podle znění jiného stejně planého volebního zákona sesbírat či shromáždit, popřípadě přímo podvést, 50 000 podpisů mezi 10 000 000 obyvateli.
Přičemž musím zvýznamnit, že pro volby několikeré stejně však demokratické, platí v této zemi několik volebních zákonů, když měl by v civilizaci postačovat univerzální zákon jeden.

Ale přejděme k propočítání obyčejné trojčlenky, jak jsem již předchozími čísly naznačil.

50 000 --- 10 000 000
600 = x .

Ostrouhám-li k výpočtu algebraicky zbytné nuly, přičemž těch ve zdejším veřejném životě zbytných bych mohl vypustit tisíckrát víc ( 000 ), dojdu k následujícímu zadání:
50 0 --- 10 000 0
6 = x ,
což máme 600 000 : 500, a tedy po dalším odnulovění: 6 000 : 5, což se rovná ekvivalentu 1 200 pro kandidaturu nutným podpisům, z čehož plyne, že jsem špatně zadal nebo deratizoval od blech nul, popřípadě spočítal, anebo že kandidát Zeman je vůči mně apriori zneprávněn před ústavou.

Abych však z genocidního nadržování nevinil tento stát zbytně, učiním ještě jeden jiný intelektuální pokus.

10 000 000 : 50 000 = 1 000 : 5 = 200 ,
26 000 : 600 = 260 : 6 = 43,333 .
Z čehož plyne, že i v této bajce je veřejně vyhlášený opilec spravedlivě na můj kandidátský úkor dlouholetého abstinenta povinností výše sumy jeho podpisového břemene opravdu spravedlivě potrestán.

Ovšem existuje tu ještě jedna volební bajka, v níž jsou v průběhu procesu komunálních voleb genocidně zvýhodnění všichni kandidáti, kteří do nich vstoupí na kandidátních seznamech různých těch účelových volebních uskupení nebo dokonce přímo politických stran.
Ti nemusejí před volbami sesbírat ani kaňku, ať se jedná o lumpa, notorického lenocha, nebo jiného takového šíbra, takový se nemusí pachtit sám s nutnými podpisy, ale může se vetřít pod bezpracná křídla, jako třeba například zdejší starosta, zatímco já se budu hmoždit, oni, oproti mně zprávnění před ústavou, mohou v tomto čase chlastat, jak bývalo zvykem například mezi zemany nebo slováčky odevždy.

Zdejší demokracie tedy už v takového maličkosti jednoho linkovaného sešitu znamená zcela zřetelně a genocidně, každému jinak.

Budu tedy muset i v tomto punku s příležitostí vyzvat zdejšího starostu, aby se přičinil i o nějaké hole trojčlenkově rozumnější znění příslušného volebního zákona.

Též učitelům matematiky, kteří nesvedou spočítat pouhou trojčlenku, ve školách státních učit nepatří.

Neboť, pokud bych býval byl původně odnulovával takto, 60 000 000 : 50 000 = 60 000 : 50 = 6 000 : 5 = 1 200, vychází mi výpočtem tentokrát, že 1 200 : 600 = 2, co tedy znamená, že tady kdosi je tedy prostřednictvím zákona oproti jinému hned na startu občansky dvakrát mizernější, divu je, či není, mám-li za sebou, stejně jako ten druhý, stejné 2 zkoušky týchž vysokoškolských matematik, dokonce jednou za 3 napoprvé u samotného tehdy profesora Rychlého.


* * *

QUO VADIS, DOMINE… (8.)

16. března 2017 v 9:39



Dnešní pokračování započnu podobenstvím klepsydry, jak se jinak říkává běžně známým přesýpacím hodinám, pískovým, byť poháněcím médiem klepsyder bývala voda.
Jedná se mi totiž o záměr vyjádřit stav, jak na jedné straně ze mne díky vnitřním dispozicím mizí jeden způsob inspirace, zatímco, prostřednictvím jakýchsi stále nových a nových vnějších vlivů, odkudsi jakási jiná inspirace stále a stále přibývá.

Abych tedy vysvětlil příkladem, stručně shrnu, že se marně pokouším pustit do líčení, jak prostřednictvím oné božské pomoci jsem si onehdy pořídil slevový důchodcovský průkaz na jízdu některými vlaky, přičemž k dalšímu oddálení této epizody mě přinutil fakt, že jsem si včera odpoledne koupil ve značkovém papírnictví linkovaný sešit formátu A3, v měkkých červených deskách s jakýmsi prapodivným uměleckým potiskem, jen mě stál i s takovýmto neřádstvem na obalu 24 korun, což znamená, že v této zemi stouply od roku 1989 maloobchodní ceny více nežli desetkrát, z čehož plyne, že poslanci se za ty roky ani v jedné kadenci ničím nezasloužili, a měli by být tedy do jednoho, popřípadě do jedné, odebráni na příslušné trestné lavice.

S dotyčným sešitem, jehož řádky míním zaplňovat při příslušném předvolebním sběru 600 kusů podpisů, nastaly mi mnou zcela nechtěné, popřípadě dokonce nemíněné patálie, tedy náhlý přísun jednoho druhu oné vnější inspirace, jak jsem ji zmínil v úvodu, dokonce v množství, jež vydá na nejméně 2 příští kapitoly, slevami se vnucující České dráhy, tedy, opět, adié…

Poněvadž výsledkem mé příští snahy bude další úřední podání, zveřejním je zde v plném odeslaném znění, předtím jeho koncept ovšem někde musím sepsat, nastavuji tedy pískové hodiny na lhůtu přesýpání zhruba 1 hodiny.

> Komu: epodatelna@tesin.cz
> Datum: 16.03.2017 09:27
> Předmět: Sdělení.
>
V souvislosti s mou ohlášenou volební kandidaturou jsem si včera zakoupil za 24 korun linkovaný sešit formátu A3, v měkkých deskách, popisuji podrobně, neboť jsem se v prodejně divil, že tento stát nenabízí, popřípadě nenormuje, nějaké sešity ke sbírání obdobných petičních podpisů, když třeba sešitů různých pokladních deníků a jiných podobných účetních a administrativních pomůcek a formulářů bylo nabízeno dostatek.

1/
Poněvadž se domnívám, že volby v civilizované zemi by měly mít jakousi standardizovanou formu, naléhám tímto příkladem na zdejšího starostu, aby v této věci naléhal o změnu ve lhůtě příštích 30 kalendářních dnů na adresy ústavněprávních výborů obou komor zdejšího parlamentu.
Vždyť demokracie prostřednictvím papírových útržků již pouhou touto zevní formou není nežli demokracií korupce.

Ve druhém bodu tohoto mého podání se zmíním o okolnosti, která nastane, až se vydám s mým podepisovacím předvolebně petičním sešitem po zdejších domech a bytech.
Pokud v tomto městě neplatí nezájmem radnice analogicky běžný civilizační úzus, že osoby v domech nebydlící, by měly být pro účel jejich případných návštěv a činění vybaveny příslušným úředním průkazem nebo pověřením, žádám ihned o ráznou změnu ve lhůtě příštích 30 kalendářních dnů.
Nejlépe snad výrokem městského zastupitelstva.

2/
a/ Poněvadž jsem svou kandidaturu ohlásil 27. února dopoledne, dostavím se tedy dne 3. dubna 2017 na podatelnu Městského úřadu, abych si vyzvedl příslušnou kandidátskou průkazku nebo jiné povolení či pověření, opatřené razítkem úřadu a hodnověrným (což bude poněkud obtíž) podpisem starosty.
Poněvadž se nadto domnívám, že volby v civilizované zemi by měly mít jakousi lidsky standardizovanou formu, naléhám tímto příkladem na zdejšího starostu, aby v této věci naléhal o změnu ve lhůtě příštích 30 kalendářních dnů i na adresy ústavněprávních výborů obou komor zdejšího parlamentu.
Vždyť demokracie prostřednictvím metod podomního prodeje již pouhou touto zevní formou není nežli demokracií keťaství, šizunků, šmejdů a podloudníků.
b/ Je v civilizaci všeobecně známo, jakákoli písemnost užívána v úředním styku bývává opatřována jednacím číslem, popřípadě čímsi jako autorizací, v případě služebních armádních sešitů nejméně.
Poněvadž můj podpisový sešit zakoupený za 24 koruny včera, nic takového nemá, ve smyslu, že žádnou autorizací není opatřen, a tedy mezi případnými mými budoucími respondenty či podepisovateli žádnou žádoucí důvěryhodnost nemůže stvrzovat nebo dokládat, osvědčovat, dojdu si pro takovouto jeho úřední autorizaci k přepážce podatelny m/Městského úřadu již následné pondělí, tedy 20. března 2017.
Vždyť demokracie postavená na nelegálních neevidovaných postupech černých bookmakerů nemůže být ničím jiným, nežli demokracií stájí, chlévů, dobytka v nich, tedy i prasat.
Poněvadž se i přes takovou stávající souvislost se nadále domnívám, že volby v civilizované zemi by měly mít jakousi lidsky standardizovanou formu, naléhám i tímto příkladem na zdejšího starostu, aby v této věci naléhal o změnu ve lhůtě příštích 30 kalendářních dnů i na adresy ústavněprávních výborů obou komor zdejšího parlamentu, aby ještě před příštími komunálními volbami došlo ke změnám dosavadních, či zahrnutí zaslouženě nových, ustanovení stávajícího volebního zákona týkajícího se voleb do obecních a městských zastupitelstev.
Lojkásek.


* * *

QUO VADIS, DOMINE… (7.)

15. března 2017 v 10:52



Poněvadž vnější vizuální pestrost mých blogů je prozatím mizerná, samá tatáž písmena pořád za sebou v jednom případnými zevlouny pomíjeném stylistickém stylu, dovolím si tedy organickou vsuvku, ojedinělou ovšem na dlouhý zas čas mého příštího kandidátského období.

> Komu: Jaromíra Gorecká epodatelna@tesin.cz
> Datum: 09.03.2017 07:33
> Předmět: Re: Sdělení k oznámení vaší kandidatury do nejbližších komunálních voleb
>
Děkuji, paní Gorecká, za zaslané materiály -- poslouží mi.
Třebaže se komunální volby budou konat až v příštím roce, začnu sbírání potřebných podpisů již co nejdříve -- a proto k podpoření jeho účelu posílám přílohu a žádám, aby i s oznámením mé kandidatury byla otištěna v nejbližším čísle zpravodaje českotěšínské radnice, který dochází do všech domácností.
Děkuji.
Lojkásek.


K odeslanému mohu po týdnu dodat, že můj kandidátský pokyn jistě nebude v prostředí genocidně zločinného státu splněn, a tak se místní k mému neprospěchu nedozvědí, že nebýt ustanovení pro mne velmi nepříjemného lustračního zákona, povinnost předložení lustračního osvědčení bych v příštích časech plnit nepotřeboval, když jako Nepřátelská osoba jsem StB, jednou ze složek tohoto genocidně zločinného státu, veden jako svého druhu lump již dostatečně dlouho, tedy málem půlku délky mého života.

A tak mě obvykle rozesmává, narazím-li občas na zvuky jakési internetové kampaně podmíněné účastí členů a příznivců zdejší Pirátské strany, jež se týká různých těch čipů a ohrožování tělesných osobních svobod, stručně shrnuto. Ony jejich všechny protesty a obavy, které se na pohled jeví jakže výsostně demokratické, se odvozují ze souslednosti, že zdejší jen papouškují nebo polykají do volat zprostředkovanou nerozžvýkanou rozmíchávatelnou instantnost práškovitých žmolků čehosi, co vzniklo ve zcela jiném civilizačním prostředí, s naprosto zásadně zcela jinou praxí pojetí osobní identity, průkazů totožnosti nebo individuální svobodnosti. Co je něčím tam, není tímtéž tady, poněvadž pokud se jedná o analogie, jsou vždy založeny na čehosi stejnosti, takže postiženi nevědomím dějinnosti způsobů i pojímání mezí vlastní identity, které jsou zcela k neporovnání, slouží jen za prapory kampaní vyhlášeně výkonných sovětských špionážních služeb.

… se píše, že smyslem socialistického zřízení je uskutečňovat neintegraci člověka, jemuž je zaručen statut občana. Občan, to bylo kdysi slavné, revoluční slovo. Označovalo člověka, nad nímž nemohl nekontrolovaně panovat, jemuž bylo možno pouze šikovně vládnout, aby měl dojem, že si vládne téměř sám.

Občan, to bylo kdysi slavné, revoluční slovo.

Vytknul jsem zásadně znějící větu, a ponechal bez opravy v ní vynechané slovo nikdo (popřípadě stát) i znění výrazu neintegraci, tedy víceméně druh onoho přeřeknutí všimnutého si již Sigmundem Freudem; ponechal jsem tedy přebreptnutí, abych doložil, jak je nebezpečné cokoli odvozovat od, nebo z, materiálů uveřejněných na internetu, a že též jsem líný vstávat a jít se podívat do knihovny v předsíni, nechávám tak.

Projev Ludvíka Vaculíka, komunisty již z 50. let, patřil k těm nejzásadnějším projevům proneseným na sjezdu spisovatelů v 67. roce, který byl startem zdánlivého konce stalinismu nastalým potom zjara o rok později.
Je ovšem zajímavé, možná dokonce i signifikantní, že Ludvík Vaculík, autor pozdějšího fejetonu o zelené stokoruně s portrétem Klementa Gottwalda, a pospolu s ním ani jiný český intelektuál, se tématem o/Občanských průkazů nikdy nezabýval, jak je jich jejich stalinismus samozřejmý, dokonce nad veřejnou poznámku jednoho švédského emigranta vůbec nikdo - proto nenajdete jediný odborný článek, natož studii, trvající genocida zde všem vyhovuje, pominu-li některé mukly v 50. letech, kteří trhali, nebo sebe, který jej v jednom pouhém exempláři před pár roky odevzdal státu nazpátek.

A v takovémto prostředí posedlém démonem souhlasu, tedy s použitím fráze autorství Dominika Tatarky, jsem si onehdy předminulou sobotu vyšel vyřídit bez patřičně nutného průkazu důchodcovskou slevu na jízdné vlaky Českých drah, neboť přesně ode dneška za čtyři týdny mi bude číslem 70.
Hned jsem hledal srovnání - a nedivím se, že ono, a jakže patřičné, mi hned vytanulo.
Vždyť třeba Velké říjnové socialistické revoluci, která se bez občanů také obešla, bylo obdobných sedmdesát přesně ještě v tamtom roce 1987, všichni jste, jářku, její slavné jubileum tenkrát slavili!


* * *

QUO VADIS, DOMINE… (6.)

14. března 2017 v 13:28



Se slovem genocida, jak jeho, či jejímu, významu rozumím já, souvisí též jiná dvě česká slova, o nichž se cosi takového na první poslech nezdá, a každý zdejší gramaticky řádný vlastenčík by jim proto zcela oprávněně cosi sebeméně zločinného odmítal přisoudit.

Zrovnoprávnění.

Zestejnění.

Slovo první zjevně a povětšinou nerozporně souvisí s tím, co se nazývává demokracií v různých jejích skloňovaných formách.
A divu být nemůže, neboť významově, diváckou podobou, nebo i zněním, má velmi blízko ke slovu rovnost, jak jeho proklamativnost vlastně známe staletí prostřednictvím významové trojčlenky základního hesla Velké francouzské revoluce, jež se ihned každému připomene ve znění: Volnost! Rovnost! Bratrství!

Z takového, a doplnil bych, že zcela nezáludného, způsobu čtení rovnosti jednoho vůči druhému, navíc nadanými týmiž právy, nevzbuzuje název Občanský průkaz žádné námitky.

Kenkarta, německy Kennkarte, byla za časů Protektorátu průkazem k prokazování totožnosti, dokonce povinným natolik, že se o tom ve zdejších definicích ani radši nepíše - přičemž povinnost jejího nošení s sebou, neznámá za časů první republiky, měla za důsledek i zrušení nařízení, zákonů a předpisů souvisejících s institutem domovského práva vzniklého na staletí ještě za Jeho Milosti Císaře.
Přičemž se jednalo o cosi, co dneska na komunální úrovni až osudově ostudně chybí, tenkrát, v ještě nebolševicky rozumném dávnu, kdy svoboda nebyla ještě nahrazena glajchšaltujícím evidováním, takže pokud se kdosi přespolní hodlal usídlit v kterémsi městě nebo obci, museli tento jeho záměr schválit zastupitelé, a to dokonce až po několika letech veřejností sledovaného pobytu dotyčného.
Takže bylo jednoduše zabráněno nočním navážením sociálně málo přizpůsobivých osob, hromadně, způsobem jako tenkrát za Říše železničními genocidními transporty.
V našich ovšem časech v útrobách autobusů kterýchsi bezprávných napočítaných po čtyřiceti, ve prospěch starostova gangu zabývajícího se defraudacemi částek takzvané sociální pomoci ve prospěch dorovnání nákladů nájemného, ve výsledný však prospěch těch, kteří genocidně zločinnou privatizací předtím rozkradli veřejný městský bytový majetek.

Nešťastníky v noci takto přivezou jako kdysi v podpalubích otrokářských lodí, a ráno stačí jediný starostův příkaz, a už zkorumpovaně povolné úřednice fotografují, zapisují, vpisují do řádků evidencí, a takto zestejňují s rodilými místními takové, kteří zanechali kořeny svých kulturních i společenských původů a vztahů kdesi daleko jinde natolik, že se s novým místem jejich pobytu již nikdy příště nesmíří.

Vývoj, nebo dokonce rozvoj, v takovýchto poměrech je nemožný, zcela zmarněných 27 let v místě, které v roce 1908 navštívil občany v dobrovolně shromážděných davech nadšeně vítaný Císař, a v němž jsem se kvůli takovýmto vzpomínkám na budoucnost rozhodl s nejvyšší mi možnou rázností kandidovat, je tohoto nejlepším dokladem.

Pokud je ještě vrátím do časů Protektorátu, jenž se ovšem v mnou žitém městě děly odlišněji, neboť ve správním rámci Großdeutsches Reich, ono německé slovo, podstatné jméno, a tedy pojmenování, v městě Teschen tehdy používané ve znění gleichschaltung, označuje či zahrnuje i významy jako sjednocení nebo usměrnění, včetně onoho zestejnění vytknutého v úvodu.

Na ideologické těsto dovolující aklamativní upečení příštích Občanských průkazů bylo tedy zaděláno i podle ještě jiného receptu.


* * *

QUO VADIS, DOMINE… (5.)

14. března 2017 v 10:09



> Datum: 24.02.2017 06:59
> Předmět: Dobrý den, dovoluji si požádat o následující úřední úkon,
>
opatřit razítkem a podpisem list písemnosti v příloze.
Děkuji.
Bez ohledu, jestli tak nastane, dostavím se v dopoledních hodinách v pondělí 27. února 2017, abych si vyřízené potvrzení vyzvedl.

Volím tento postup, a nikoli třeba zaslání poštou, neboť již roky nemám přístup do poštovní schránky přináležející adrese mnou obývaného bytu.

Tímto stručným vzkazem tedy začala moje kandidátská anabáze, jejíž konec určitě nedohlédnu ani za rok a půl.
Nějaký související čtenářský zájem o moje příští líčení nemohu předpokládat, odbývá-li se vše zde v blogu jsoucí obklopeno prostředím, v němž setkat se se schopností alespoň přečíst jednovětou esemesku nutno připočíst k položkám vedeným v katalozích zázraků.

Povšimnout si písmeny vypsaného faktu, že nemám přístupu do poštovní schránky, jež je součástí mnou obývaného bytu, je nad schopnosti všech sem vejdoucích, a pokud v popisu takovéhoto eliminujícího jednání, jež se děje s plným vědomím vedení i úředníků uvnitř místní radnice i podporou jim nadřízených úřadů, budu používat slova genocidní, budou ve škole získanými příklady naučeným sborem namítat, že za genocidu lze považovat teprve až hubení celých národů.

Nikdy jim nikdo neřekl, nikdy odnikud neslyšeli, že genocida se začíná prvním nezaslouženě poníženým Židem, kterýmkoli jakkoli zhanobeným lidským stvořením, a pokud tedy v tomto punktu poznovu obrátím pozornost k ohlášené mé komunální kandidatuře, mohu dodat, že jedním důvodem k ní je nehorázně špatná úroveň komunálního školství na celém území města, ve kterém už málem 70 let víceméně každý den pobývám.

Pro názornost tedy zveřejním definici genocidy ve znění mém, jak jsem o něm již dlouhé roky přesvědčen: Genocida je stav nebo výsledek státem nebo podobnou skupinou organizovaného či tolerovaného násilí vůči jedinci nebo skupině osob.

Námitek zdejších proti takovéto větě bude jistě plno, chytrolínů s výdrží pár slov nespojených gramatikou se určitě vyrojí plno, vždyť můj výrok dokonce není delší nežli ona jimi intelektově absorbovatelná esemeska, jak jsem zde už nedávno podotknul, a může proto být jednou ze srozumitelných vět mého budoucího veřejného předvolebního názoru, v městě s nenavštěvovaným židovským hřbitovem i naprostou ztrátou paměti zdejších bez ohledu na ony dávné železniční transporty naplněné těmi z Řecka, Maďarska, popřípadě Slovenska, kteří projížděli naládováni ve vagónech po kolejích středem města do necelých 100 kilometrů nedaleké Osvětimi, kterou tu mohlo být vidět o málem každé letní noci z kopce nad městem.
Neboť v dálce na severoseverovýchodním obzoru se z ní naoranžověle kouřilo, dneska na týchž zdejších místech živoří bez veřejného zájmu Vietnamci živí kšeftováním s pančovaným alkoholem pospolu s Cikány zajímajícími se díleřinou drog.


* * *

QUO VADIS, DOMINE… (4.)

13. března 2017 v 11:47



Jelikož je mi známo, mohu srovnávat, a poté napsat zcela zřetelně: gramatická úroveň psané češtiny dnešních absolventů pražské Akademie výtvarných umění je na úrovni žalostně nižší, nežli bývala jejich kolegů před 100 lety.

Nato se prostřednictvím takto neblahého shrnutí vrátím do tamtěch císařských časů, neboť v nich se začalo konstituovat ono dnešní zdejší neporozumění, či dokonce přímo nerozumění, původnímu významu obsahu slova občan.

Pominu zcela jako slovní útvar dnešní státní hymnu, jež je pouhou šantánovou odrhovačkou, muzikálovým kýčem, řečeno dnešním příkladem, a radši se budu věnovat říšské hymně rakouskouherské, neboť žádný tuzemský historik se doposud nějak šířeji nevěnoval podrobnějšímu interpretačnímu rozboru.

Její melodie je odvozena z motivu jednoho kvartetu skladatele klasika Josepha Haydna.
Jako hymna zazněla poprvé v roce 1797, tedy v čase již vzpomenutých Deklarace nezávislosti a Velké francouzské revoluce, avšak slovo občan v ní nenajdete, to znělo tenkrát spíše na barikádách, nikoli ve dvorských komnatách, a podobně.

Poněvadž zdejší běžné neví, neboť hudba říšské hymny zůstávala stejná až do podzimu roku 1918, připomenu, a dodám, že s každým příštím panovníkem, císařem, se po jeho korunovaci měnil hymně text, nějak se v drobnostech aktualizoval, některá slova zmizela, a jiná přibyla.

V případě let mandátu prvních čtyřech císařů se v textu říšské hymny se slovem občan nesetkáváme, obdobně jako v případě té aktuální státní české, v případě Škroupova a Tylova šlágru divu není, kabarety, popřípadě operety, jako jiný výraz služkovství a plebejství s nádechem pachu kozlečího hnoje, slovo občan v jejich zábavové praxi neznají.

Teprve až po korunovaci Františka Josefa I., k níž došlo v revolučním roce 1848, se slovo občan ve zpívaném majestátu objevuje, v prvním verši třetí sloky, s pomyšlením na socialistické hnutí s jeho ideálem občanství či občanskosti na transparentech, které v Rakousko-Uhersku má nastat teprve až za čtvrtstoletí, zajímalo by mě ovšem přesné vročení dotyčné sloky do celku.

Čeho nabyl občan pilný
Vojín zbraní zastávej
Uměním i vědou silný
Duch se vzmáhej, jasně skvěj
Bože račiž přízeň dáti
Naší vlasti milené
Slunce Tvé ať věčně svítí
Na Rakousko blažené.

V jediné sloce obsaženy kompetence několika ministerstev smíchané s ideály, které lze tamtěm jen závidět, domyšleno, kdyby bylo nato rozpovídáno, následně vytištěno a svázáno, mohlo by se jednat o velmi vděčný volební program kterékoli ze zdejších politických stran, když jejich propozice takovou invenčnost až ve skutku osudovém smyslu postrádají.

Leč divu i v tomto příkladu není, neboť dnešní je určeno těm, kteří namísto toho, aby klopýtali a padali do kolen na barikádách, totéž činí při jejich dnešních víkendových výšlapech nebo bicyklistických vyjížďkách do příměstských hor.

Věkovité trvání C. K. Rakousko-Uherské říše tedy skončilo před stoletím na podzim osmnáctého roku zradou poddaných vůči Jeho Apoštolské Milosti Mocnáři. Za posledních 200 let zcela změněna již konstituční monarchie přestala právně i symbolicky trvat i s císařskou hymnou.

Pachuť onoho říšskou hymnou kýčovitě využitého, dokonce možná ideologicky záměrně zneužitého, slovo občan trvala však i nadále, jak mohu doložit nejméně 2 příklady, které mají pro mne výbušně aktuální vztah ke dnešku.

Připomenu, že kromě slova měšťan je ve slovní zásobě češtiny obsaženo i navenek velmi podobné slovo měšťák, tedy významem víceméně totéž, co šosák, patolízal, kolaborant, a podobně, a právě onomu kdykoli ochotnému poddanství z účelu prospěchářství zdejších se posmívali Voskovec s Werichem už samotným názvem jedné z her Osvobozeného divadla, jenž, odvozen ze zkorumpovaného dotyčného verše říšské státní hymny zněl: ČEHONA BYL OBČAN PILNÝ.

Vedle této tradice vždy ochotného českého čemukoli posměchu, tedy paralelně s ní, existovala za první republiky ještě jedna tendence, zřejmě původně Masarykova, slovně zhmotněna do názvu tehdejšího veřejného individuálního osobního průkazu, který se jmenoval OBČANSKÁ LEGITIMACE, když v tomto případě doporučuji si promrskat související etymologii onoho, legitimovat se; popřípadě legitimovat.
Stát to za něj neudělá, tady si skutečný občan musí pomoci sám.
Neboť se jedná o cosi obzvláště zásadního, tedy ontologický stav čehosi, mu láme páteř až do dneška.

Současní našinci totiž v naučeném bolševismu trvajícím nejméně málem už 70 roků nejsou vůbec ochotni, dokonce ne mentálně schopni pochopit, uznat, nebo představit si, že existují civilizace, v nichž osobní perlustrační či identifikační průkaz je čímsi dobrovolným, závisejícím na rozhodnutí dotyčného konkrétního jedince.
Býti zkolektivizován je výhodné, neboť přináší více času na mimopracovní rekreaci, zábavu, též na onu tak esemeskově mobilově řečenou pohodu.
Jsou státy, jejichž obyvatelé, nikým v jejich svobodě nerušeni, nepoužívají takové průkazy, aniž by k tomu byli kompetentními panovníky nuceni, už celá dlouhá staletí.

Žádalo by si cosi takového patřičně delší rozbor, zvláště pak, že k tématu prvorepublikových Občanských legitimací neexistuje žádná veřejně dostupná literatura, žádný odborný článek, každý kmenový bolševik moc dobře ví, proč.
Z toho mála, co o jejich existenci vím, mohu shrnout, že se jednalo o záležitost dobrovolnou, která byla výrazem čehosi jako fandovství s novým státem, v lepším případě vědomé oddanosti k němu.
Stejně tak projevem oné tak vypočítavě česky úskočné kalkulace, že se jejím prostřednictvím bude moci cosi rozkrást z veřejného.
Ještě nedávný Císař by zlodějny nestrpěl.

Proto nositeli Občanských legitimací bývali tehdy především zaměstnanci státu a jeho zákazníci nebo dodavatelé, nejčastěji příslušníci středních stříd a ne dělnictva nebo obyvatel venkova.
V národnostně smísených pohraničních oblastech státu se tento doklad používal pramálo, jeho nevlastnění sloužilo naopak jako manifestace odporu.

Pokud kdokoli začne celou záležitost sledovat obdobným pohledem, dojde mu, že samo slovo občan nemělo v takovýchto poměrech víceméně žádného autenticky žitého významu.

Vítězný Únor byl proto i takto, byť bezděčně, už dávno dříve připraven.


* * *

QUO VADIS, DOMINE… (3.)

12. března 2017 v 11:35



Samy volby, domnívám se, by měly být zejména časem rozmýšlení, usebrání, tedy víceméně meditací, předvolební kampaň pak čímsi jako občanskou modlitbou, zatímco zde v tomto období pokaždé řádí jako v jiném genocidně zločinném státě bojůvky nedoučených řeznických tovaryšů a pohůnků od krav, pod billboardy polepenými retušovanými prasečími ksichty, které by jinak nikdo odnikud neznal kvůli jejich předešlým nulovým občanským zásluhám.
Celý takový ringišpíl bývává doprovázen co nejřvavějším vybubnováváním souvisejících volebních jen jakoby programů, proklamací a manifestů, které po volbách stejně všichni zapomenou a nikdo je neplní.

Všechny tyhle úskočné mumraje a zlodušská balábile se v této domorodině odehrávají uvnitř prostornosti velikého šapitó, jež mnozí zdejší hlasatelé nazývají občanská společnost, aniž vůbec kdo domorodý důsledně by tušil, co taková slova, popřípadě jejich spojení, vůbec znamenají, a poněvadž nahlédnout do tohoto světa mimo jakoukoli jejich zkušenost jim nenapadne ani třeba jen letmým vhlédnutím do nabídky thesaurů překladače společnosti Google, dovolil jsem si tedy pro své poučení před mým vstupem do příští přímé vřavy volební kampaně, jež je v jemnostech chápávána víceméně obdobně jako kampaň řepná - a vybaven, proto tedy mohu citovat.

Občanská společnost. Civil society.

Při tomto pohledu můj vkus laskají zejména elementární gramatické schopnosti mechanického internetového překladače, třeba hned rozdíl mezi užitím verzál nebo minusek, kterých naprostá většina zdejších voličů ani v náznacích není schopna.

Pokud tedy ve vztahu k předchozí souvislosti platí i onen již dříve zmíněný předpoklad, že myslíme v jazyce, pak snad je oprávněno i moje navazující tušení, že v jazyce i volíme. Taktéž snad věcně i hodně jízlivý navazující dodatek, že právě kvůli analfabetům přistupujícím posléze jako rozhodující množství k volebním urnám, což je etymologický odkaz na tradici souvisejících nádob starořeckých, též na inventář funerálně krchovní, tedy že kvůli negramotnosti obecenstva musí být ona veřejná ryčnost volbě předcházející volební kampaně nejhlasitěji vyřvaná, prasečně ryčná, pochodová se zvonci a pokličkami, tedy sugestibilní až co možná k největšímu zblbnutí.

Občanská společnost.
Civil society.

Sázím ještě jednou jako nějaký repetent, tentokrát k bezprostřednímu porovnání slov pod sebou, s důrazem především na to, aby si porovnávající uvědomil všechny možné další české významy onoho slova civil.

Přičemž samo ono anglické civil ve smyslu, nebo překladu, jako občan, má ještě tyhlety následující významy, jež nabádám příště již nikdy nepominout, neboť upomínají, jak se, přes společnou řecko-latinskou civilizační tradici, v jednotlivých národně jazykových kulturních tradicích od začátku 19. století konstituovalo ono samo jako jakýsi jedinečný význam mající slovo.

Překlad výrazu občan
podstatné jméno
citizen - občan, státní příslušník
national - státní příslušník, občan
subject - předmět, téma, subjekt, obor, podmět, občan
inhabitant - obyvatel, občan

Poněvadž nejčastěji se v anglosaské tradici používá onoho významu citizen, jenž je v češtině chápan jako občan, a dokonce následně takto používán v názvu individuálního identifikačního a perlustračního průkazu, který se vztahuje k dotyčné osobě jako věcnosti, a nikoli k jakémusi jejímu stavu, dovoluji si ještě jednu zcela samozřejmou ilustraci.

Překlad výrazu city
podstatné jméno
město - city, town
velkoměsto - city

Pro tohoto, jenž obývá město, máme v češtině obsažen již od středověku výraz měšťan.

Marně jsem tedy nezdůrazňoval začátek 19. století, tedy dobu pouhých několik let po americké Deklaraci nezávislosti, stejně jako Velké francouzské revoluci, které vlastně jako první v novověku veřejně zvědomily onen stav občana.
Začátek 19. století byl ovšem i dobou počátku příští velké průmyslové revoluce, v níž nabyl rozhodující civilizační priority živel městský, proto se setkáváme s podobnou etymologií i v případě německého způsobu označujícího stavu občan, tedy bürger, popřípadě bürgersmann.

V téže době ve světem zapomenuté české kotlině ovšem ještě nezačalo ani české národní obrození, česky krkolomně česky mluvící obyvatelé byli plebejci, nevolničtí obyvatelé vesnic, osad a obcí.
Možná, že by alespoň těm chápavějším z dnešních kandidátů zřízenci v pražském Jazykovém ústavu ČAV poradili, zdali ono notoricky v Bohemialandu zneužívané slovo občan vzešlo z významu obec, anebo snad prostřednictvím stavu občina.

Bylo by tedy obzvláště civilizačně pozoruhodné, kdyby se hned ta nastávající zdejší parlamentní předvolební kampaň odbývala v podobě jakýchsi komorních přednáškových turné na obdobně zásadně podstatná sebeuvědomující se etymologická témata, jenomže kdepak, ne, ne, mezi ode věků notoricky věčnými chrapouny a vrahouny nemůže nedojít nežli na hole obnažené nože, notné býčí žíly a chlévsky znělé volské nadávky, kterým v plném znění rozumí každý zdejší jednotlivý negramot.

Dnešní kousek mé předvolební kampaně před takovou tupostí radši shrnu a vsypu do kornoutu ještě jedné související civilizačně-historické reminiscence, související s návratem jedné ze sov do dávných Athén, jejichž stav se překládává jako obec i město.
Městský stát a obec polis současně.

Obec i město, mezi jejichž občany, tedy démos, jenž je snad jako lid zdrojem vší demokracie i podle znění tuzemské ústavy, a nikoli tedy jacísi etymologicky zkreslení občané, mezi něž tenkrát antice ovšem navíc nepatřily ženy, otroci a cizinci - v Evropě se taková přirozená tisíciletá občanská eliminace žen udržela i po začátku stále ještě nedávného 20. století.


* * *

QUO VADIS, DOMINE… (2.)

11. března 2017 v 10:38



Je sobota, od původního začátku popisované úřední záležitosti uplynulo od onoho pátku předminulého týdne jen pouhých několik dnů.
A hle, já si už na přesnou posloupnost na sebe navazujících událostí nevzpomínám, kteroužto okolnost připomínám k čemusi jako ilustraci.
Neboť stačí, aby kterékoli věci přibylo ještě pár dnů, dokonce, aby se někde její cestou úředními chodbami vytrousil nějaký související papír.
Takže není divu, že o nějaký týden nato, ono cosi původně zcela jasné a srozumitelné, v návaznostech prokazatelné a doložitelné, prošlým časem vyzmizíkováno do občasných skvrn nejasnosti, se stává nečitelným, dokonce hloupým nebo malicherným, tedy hodným leda tak vrchnostensky oprávněného byrokratického nezájmu.
Původně cosi ostrého v konturách vymizí po nějaké době a většinou úmyslně, jak se říkává, vyšumí do ztracena, a petent ztratí veškeré nároky ke svému původnímu nároku.

Takto stručně popsáno snad můj předešlý odstavec nebude ve výsledku připadat čtoucímu jako obvykle bezdůsažný blábol nějakého mluvky, nýbrž že mu naopak poslouží do příštích časů jako jedna dílčí charakteristika toho, co lze nazvat genocidně zločinným státem, tedy výrazem úmyslného poškozování práv jedince molochem organizace, bohužel, jenž mi je snášet bez lhůty čtyř příštích týdnů už sedmdesát let.

Nežli opět vrátím čas k začátku mého původního vyprávění, jen ještě maličko upozorním čtoucího na jeden celkem zcela zanedbatelný detail, který on v předešlém čtení určitě pominul - že totiž ve větě předchozího odstavce jsem záměrně použil výraz jedince namísto občana, třebaže zdejší obyvatelé, osoby, individua, nebo jaká ještě chcete, abych vypočetl synonyma, takové malicherné rozdíly nečiní.
Nastalo tedy pondělí 27. února Roku Páně 2017., jak píšeme řadovou číslicí, byť tyjeme bez Něho, nebo naopak Jím zcela opuštěni, ač písemně pozván, na úřad jsem dopoledne nešel.
A namísto toho hned časně ráno před začátkem jejich směny obvykle netečného úředního dne jsem vedoucí správního odboru, jakož i tajemnici městského úřadu a vedoucí oddělení evidence obyvatel, tedy genderově velmi nevyvážené trojici adresně vypsaných, odeslal další můj e-mail, v němž jsem vykonal cosi, na co většina zdejších sedmdesátníků už nemívá shloučené, ano, radši se opravím, a namísto míněného slova myšlenky napíšu jen pouhé, a ve vnitřní významové odlišnosti opět jiné slovo, tedy: domněnky.

> Datum: 27.02.2017 06:15
> Předmět: Na základě a v souvislosti s pátečním vyjádřením Mgr. Maškové,
>
které přeposílám, dovoluji si následné:

1/ oznamuji svou kandidaturu do nejbližších komunálních voleb,
2/ žádám tedy, abych byl jako takový kandidát od dnešního dne úředně veden,
3/ a o celém příštím souvisejícím dění pečlivě informován.
4/ Oznamuji, že do volební kampaně vstupuji s tímto zásadním sloganem ve znění: MĚ PRASATA NEVOLÍ!
5/ Vše dnes činím s předstihem, vědom si, že kromě instalace mé související intervence v internetovém prostředí budu muset sesbírat potřebný počet podpisů na podporu mé kandidatury, to zejména.
6/ Proto vymáhám i zaslání znění dalších kandidátských povinností, jak jsou žádány ze zákona.

Pokud jsem něco v dnešním přihlášení se cosi nutného opomenul, nechť mi je úředně připomenuto.
Mě prasata nevolí!
Lojkásek.

Pro srozumění významu tohoto mého podání dodám popis původní jeho vnější podoby: co je zde vysázeno tučně, v původním textu bylo zvětšeno o čtyři písmenné body, tedy z velikosti písma 11 na 16.

A pokud snad někoho ze čtoucích vyrušilo před chvíli v jeho nicnedělání například mnou použité slovo označujícího výrazu prasata, jsem si vědom hned na začátku, že v následujícím období budu mít notné problémy se stavem čtenářské kvalifikovanosti mého maloměstského okolí, když přesněji znějícího slova nevzdělanost se prozatím ještě zdráhám použít.
Přesto musím v této souvislosti připomenout, byť kterémusi zde čtenáři se již ihned vybavilo, znění poslední věty Orwellovy zcela věcně realistické dystopie s názvem FARMA ZVÍŘAT. Tedy popisu, a nikoli bajky, jak je v tuzemí úskočně podstrkováno, aby bylo co nejvíce zastřeno, že se jedná o popis vnějších projevů onoho genocidně zločinného státu, jak jsem se tomuto stavu již jedním svým dílčím výčtem věnoval.

Možná jsem tedy předešlým odvozováním vybudil už dostatečně výbušnou nevoli, přesto si na závěr dnešní kapitoly dovoluji do zatímního dostatečně nasyceného metanu dotlakovat, nebo dokonce napěchovat, ještě nějaké to nadkritické množství čistého vzduchu, tedy zřetelně zvěcnit ono cosi jako reminiscenci na tamten dávný souhrn předpisů a nařízení, které bývávají nazývány NORIMBERSKÉ ZÁKONY.
Jak jsou dlouhé, v jednotlivých svazcích dohromady tlusté, dokonce jak jsou soudně označeny jako genocidní, samo slovo genocida se v nich rovněž ani jednou neobjevuje.


* * *

QUO VADIS, DOMINE… (1.)

10. března 2017 v 10:16



Dobrý den pane Lojkásku,
přijďte v pondělí do mé kanceláře (č. 113 nalevo na konci chodby v přízemí) nebo za paní Renátou Czylokovou (č. 104 napravo na konci chodby v přízemí). Abychom vyhověli postupu stanovenému zákonem o evidenci obyvatel, připravíme Vám písemnou žádost, kterou vlastnoručně podepíšete a my ověříme na základě občanského průkazu Vaši totožnost (naštěstí Váš občanský průkaz, který jste před lety odevzdal, ještě do prosince letošního roku platí).
Na základě sepsané žádosti, po ověření Vaší totožnosti dle občanského průkazu a po uhrazení správního poplatku ve výši 50 Kč Vám vystavíme příslušné potvrzení.
Jen upozorňuji, že v naší kompetenci je vydat potvrzení o místě trvalého pobytu, nikoli potvrzení, že bydlíte na určité adrese.
Pro Vaši informaci v příloze zasílám zákon o evidenci obyvatel - postup poskytování údajů z informačního systému evidence obyvatel je upraven v § 8.
S pozdravem
Mgr. Jana Mašková
vedoucí oddělení organizačních a správních agend

Dotyčný e-mail paní úřednice byl odeslán v pátek, tedy přesně v tentýž den, co jsem ráno odeslal svůj elektronický požadavek.
Prozatím ještě netuše, co z takovéto maličkosti pro mne do příštích časů vyplyne.

Za měsíc a tři k tomu připočtené dny se snad dožiju sedmdesátky.
Pokud si vzpomenu na moje staříčky Františka a Jana, dožili se každý šestasedmdesáti, připomenu-li si je v představě jejich podob z časů mne jako kluka, připadá mi, že se nalézám v lepší stavu mentálním i fyzickém, vždyť přece, na rozdíl od nich, rozhodl jsem se každý příští den za sebou klást odstavce, což by je tenkrát v mém dnešním věku ani jednoho nenapadlo.
Též si občas ráno svedu zaběhnout podél řeky dva kilometry, s lehkým dechem, bez zastavení, zatímco oni, váleční veteráni z haličských front, se už tenkrát, staří jako dneska já, šourávali o holi.

Na rozdíl od nich, pokud mi nastane příležitost nebo povinnost rozejít se jakýmkoli městem, nepomyslím použít jakéhokoli prostředku veřejné dopravy, a pokud už k jakémusi takovému městu vyrazím, tak vždycky jen v sedadle nějakého vlaku.
A proto se zcela přirozeně se přede mne přiblížila okolnost, že si budu muset do příštích časů pořídit u přepážky nádražní pokladny s příležitostí mého kulatého jubilea slevovou důchodcovskou průkazku na cesty osobními vlaky zdarma a spoji rychlíkovými za polovinu. Když doposud, na kvalitativně jinou průkazku, jsem míval nárok za půlku jízdného osobáky stejně jako expresy.

Poněvadž některé čtoucí už mezitím začalo unavovat, s jakou pečlivostí vypisuji samozřejmé, svůj příběh poposunu obzvláště rázným shrnutím.

Před několika roky jsem jednou dopoledne položil na pult recepce nalevo uvnitř přízemí pseudonovorenesanční budovy zdejšího městského úřadu občanský průkaz vystavený na mé jméno a příjmení, přičemž podle pravidel gramatických by bylo stejně oprávněné použít v popisu zmíněné epizody i tvaru počínajícím verzálou ve znění Občanský průkaz.
Jsem si vědom, že jsem těmi dvěma různě velikými počátečními písmeny názvu osobního identifikačního a perlustračního dokladu napsal vlastně hned tři možné elementárně základní interpretace názvu průkazu.
Komu tahle trojitá významová jemnůstka zatím nedochází, nevadí, poněvadž v příštích mých líčeních se k této zdánlivě zapomenutelné maličkosti ještě mnohokrát vrátím, neboť by měla být ve vztahu občana a státu fundamentálně zásadní.

Proto jsem pouze naznačil a pro účel mých následných každodenních postupných vyprávění shrnu slovy jednoho ještě na samém začátku mého života žijícího filozofa, že zpřetrhaný jazyk znamená zpřetrhané myšlení, jakože i ona mnou již zmíněná gramatika je dvojí: jednou z nich je ta, kterou, popřípadě v jejímž řádu, mluvíme a píšeme, a tedy myslíme.

V proporcích té druhé, a nechme na sám začátek prozatím vyjádřeno takto stručně, že je zde cosi ještě jinak gramatického, podle čeho nejen jednáme.


* * *