QUO VADIS, DOMINE… (10.)

16. března 2017 v 19:01



Kdosi nemusí nasbírat kvůli témuž nic - zatímco já jsem, díkybohu, povinen 600krát víc.

Nehořekuji tedy, zvláště pak že v poledne bylo natolik příjemně teplo, že jsem vzal svůj úředně necertifikovaný sešit a došel si pro kohosi první podpis, naprosto cíleně, neboť nikdo jiný z celého města jako první na mém seznamu nemohl být uveden.

Bydlí v první příčné ulici za náměstím, sužuje ho cukrovka, též opakované dialýzy, které musí absolvovávat třikrát týdně, ač je o pár roků mladší nežli já. Ke všemu ještě mu onehdy doktoři nadvakrát uřízli půlku jednoho chodidla, takže se jednopokojovým bytem pajdá o dvou francouzských holích. Kdysi býval pohledný a k tomu vyhlášený děvkař, dneska přitloustlý se stydí vyjít ven z baráku.

Všecky tyhle deficity, nějak podobně jako v příběhu biblického Joba, jsou zřejmě trestem seslaným na něj za to, že tenkrát jediný v celém městě, v němž já nebyl, neboť jsem měl smlouvu ve stávkujícím železobetonovém divadle gottwaldovském, čert je za důsledky vem!, zkrátka byl ten mezi všemi jediný a první, který tenkrát na konci listopadu dokázal celý průvod přivést od budovy zdejšího divadla nahoře na kopci dolů cestou na náměstí až před radnici, v níž i dneska sídlí víceméně titíž jako tehdy před 27 lety.

Za kteréžto pochodování byl tedy odměněn půlkou uříznuté hňápy, každému tedy, co jeho jest.

Tak jsem za ním dneska v poledne se sešitem zašel, jiného tehdy nebylo.


Poněvadž vidí už jen s obtížemi, musel jsem podle jeho diktátu vyplnit celou délku 4 kolonek naprosto nejprvnějšího řádku, pouze se mi v poslední čtvrté kostrbatě podepsal.

Když vytahoval pro můj účel občanku, vyfotografoval jsem si ho.

Pokud by někdo namítal, že rozostřeně natolik, že není k poznání, opáčím pouze, že jsou takoví hovnopiši sami slepí natolik, že už 27 roků ho na ulicích nepoznávají a nechovají se proto k němu s takovou samozřejmou úctou, jak by se patřilo.

Cestou už nazpátek krátkou předsíní jeho bytu jsem si uvědomoval, že přes všechno vryté beznadějné soužení má radost, že aspoň já si vzpomněl, žít se mu už nechce, třeba jsme se takto poněkud rozmlženě viděli naposled.

Ostrost fotografie není zásadní, ani to, co je na ni zřetelně zobrazováno jako líbivé nebo důležité.
Vlastní význam fotografie jako listu spočívá v čemsi vnitřním, dokonce jeden francouzský estetik o tom napsal celou esej, přičemž právě tohle ono podobné cosi jako vnitřní veřejný život tohoto města, díky radničním šizuňkům a škůdcům bez sebemenší veřejné cti, tak zrovna cosi takového zdejší město samo už nejméně 27 roků postrádá.


* * *
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama